Tak je to tu. Po měsících, kdy jsem čekala na ten pro mně osudný den, je to konečně tu. 14. 8. 2019 a já stála s kufrem plným dárků na pražském letišti a čekala na svůj let do Varšavy. Těšila jsem se nejspíš tak moc, že jsem den předem oči nezavřela. Ale s datem 15. 8. přišlo i něco jiného, než změna čísla. JAPONSKO. Po přestupu ve Varšavě mě totiž čekaly dlouhé hodiny v letadle, které ubíhaly extra pomalu, už jen z důvodu, že nám řekli, že nesmíme používat zásuvky, přestože tam byly. No tak žádné filmy. Ale nakonec jsem se dočkala veselého polského hlášení, že přistáváme v Tokiu. No věřte nevěřte, tu začala pravá zábava.
To, že se snímají otisky, to bylo v pohodě, ale paní mi po cestě, kdy jsem si měla začít vyřizovat rezidenční kartičku, řekla, že potřebuju nějaký papír. PANIKA. No tak jsem jí řekla, že nic nemám, la jsem k přepážce a kartičku nakonec dostala i bez papíru, který po mě ani nechtěli. Ale pro srandu všem všechno nešlo tak jednoduše, jak jsem chtěla.
Po hodině čekání na zavazadlo, jsem uviděla svůj kufr a konečně se mohla vydat na cestu k rodině a k členům RC Omyla Chuo. No ti už netrpělivě čekali, protože sami tam čekali na jednom místě asi hodinu a tři čtvrtě, takže se jim vůbec nedivím, že vypadali unavení.
Pak jsme naskákali do auta a vydali se na cestu do mého města, Saitamy. Tady jsme si společně dali oběd a já konečně poznala, jaký mají Japonci apetit, tolik jídla jsem snad v životě neviděla. Bylo o opravdu úžasné vidět, ale taky děsivé, když já měla spolu s host sestrami dětskou porci a nesnědla jsem to. Holt asi léta praxe.
Po neustálém dotazovaní mých host rodičů, jestli nejsem unavená, zatímco já usínala na gauči, jsme se nějak dostali ke konci dne a já ulehla do postele s prosbou, aby si cikády daly pauzu. No to jsem ale netušila, že až se ráno vzbudím a vyjdu z bytu, před dveřmi bude asi 5 mrtvých cikád.
Další články od Karolíny
2240 —-> 2770
Znojmo -> pref. Saitama
