Účastníci měli pásku přes oči, v ruce pěnový meč, deset sekund se točili a potom vyrazili do bitvy. Musím říct, že příprava byla vážně dlouhá a táhla se, ale výsledek za to stoprocentně stál. A aby naše třída nebyla jen tmavá, ostatní stěny jsme přetvořili v ‚fotokoutky‘ – velký žlutý měsíc s pozadím, květinové srdce na tabuli… Každý si našel kousek toho svého, co se mu líbilo. A já jsem velmi ráda, že jsem se mohla účastnit téhle akce…
Ale co mě bavilo? Shateki! Na žádné české pouti, nemůže chybět střelnice. V Japonsku to mají stejně, jen se střílí špuntovkou. Jak Miho, tak Nonoka, mě přemlouvaly, abych šla a shateki si zkusila. Byla jsem bezkonkurenčně nejstarší, kdo se účastnil. Ale nakonec všechno dopadlo dobře a já si odnesla cenu v podobě černé krabici s nějakou podivnou hrou, které jsem nerozuměla…
Spolu s tátou a sestrami jsme se vydali do chrámu. Chrám byl fajn, to nemohu popřít, byl nádherný, jenom jsem si až tam uvědomila, jak málo vím o těchto chrámech. Ale opět mě rodina nenechala na holičkách a vysvětlili mi, co se kde dělá, kolikrát se uklání a tleská, jak se chovat a nakonec jsme si „zarybařili“ a já si vytáhla snad nejhorší rybku s malým štěstím. Ale užili jsme si den, očistili tělo i duši a plní energie se vydali dál.
Tak je to tu. Po měsících, kdy jsem čekala na ten pro mně osudný den, je to konečně tu. 14. 8. 2019 a já stála s kufrem plným dárků na pražském letišti a čekala na svůj let do Varšavy. Těšila jsem se nejspíš tak moc, že jsem den předem oči nezavřela. Ale s datem 15. 8. přišlo i něco jiného, než změna čísla. JAPONSKO.
Dôvodov, prečo ísť na výmenu je veľa a každý jeden z nich je niečim odlišný. Jeden si chcete užiť rok preč od rodiny, osamostatniť sa, vzdelávať sa a pomocou nášho “kultúrneho” pobytu sa obohatiť o vedomosť ďalšieho jazyka či jednoducho povedané, užiť si rok bez povinností v cudzine a začať tam nový život.
