Stojí mi to za to, přerušit školu a odjet do země, ve které jsem nikdy nebyla? Stojí mi to za to, odloučit se od rodiny, která mě má tak ráda?Stojí mi to za to, ztratit či nabít rok života, bez toho abych věděla jaký bude výsledek?
Asi ano. Kdybych se mohla rozhodnout teď, po 8 měsících své výměny, myslím, že bych se pořád rozhodla odjet.
Výměna má podle mě hromadu pozitivních stránek jako například:
- Jsem zajímavější, než jsem byla v Česku! Už kvůli tomu že jsem tady, v Americe.
- Nemám problém se vyjádřit v angličtině.
- Nemám se vlastně problém vyjádřit vůbec. Jsem moc ráda, že jsem si minulý semestr vzala o hodiny veřejného projevu, moc mi to pomohlo.
- Poznala jsem hromadu nových lidí. V tom já vidím výhodu hlavně v tom, jelikož tu nemám žádné kontakty a nikdo mě aspoň ze začátku neznal, mohla jsem vytvořit jakýkoli dojem jsem chtěla.
- V tomto duchu jsem si myslela, že můžu být kdokoliv chci. Skoro se to zdálo, jako ten americký sen, kdy přijdete do Ameriky a můžete být klidně prezidentem, když se dostatečně snažíte. Několikrát jsem spadla na nos, a teď už vím, že jsem to pořád já. Možná je to tak lepší.
- Tohle je jedna z těch těžších, naučila jsem se žít s novou rodinou.Nové zvyky, nová pravidla.
- Já jsem se určitě stala víc emocionální a citlivější s druhými lidmi, protože sama jsem často cítila opuštěná a osamělá a potřebovala jsem, aby mi někdo naslouchal.
- Také rozhodování v co chci a budu věřit a jestli půjdu v neděli do kostela je čistě na mě. Je to mnohokrát těžší, než bych si myslela.
- Začala jsem se sebe lépe a samostatněji starat. Chvíli mi to trvalo, než jsem si zvykla, že si to, co chci dělat, rozhoduju sama. Teď si alespoň nakoupím žiletky, udělám palačinky se sýrem, přihlásím se do orchestru nebo muzikálu, přečtu knížku… nikdo mě nenutí, ale také nemotivuje. Je to hrozně zvláštní zvykat si na to, že se nemusíte zeptat, jestli si můžete koupit extra džus, vzít si tohle či ono oblečení do školy, obarvit vlasy nebo přijít v 10 domů. Ale zvykám si!
- Bohužel jsem si taky musela zvyknout na to, že nebudu moct chodit ven tak moc, jak bych si přála. To tady v Americe není příliš zvykem. Většina aktivit přes den se děje vevnitř a mně občas chybí čerstvý vzduch.
- Time management je taky velikou součástí mé výměnny. Je to můj čas a denně se musím rozhodovat, jestli ho budu plýtvat nebo ho použijí k něčemu užitečnému.
- A v tom všem jsem konečně zjistila, kdo jsem, co dělám a co chci dělat v budoucnu. Díky Bohu, že všechen ten čas, který jsi mi mohla a častokrát musela strávit sama se sebou.
Mnohokrát jsem slyšela dogma, že stát se zahraničním studentem vám změní život. Život mi to nezměnilo, jsem to pořád já, ale co se změnilo, je moje perspektiva na život. Upřímě doufám, že nezním moc skepticky, když píšu svůj blog. Těžko se to píše, když už si přejete ležet ve své posteli doma. Nevím jak se to někomu může povést, aby si dokonale zvyknul na prostředí, ve kterém je.
Já nejsem žádný chameleón.
Když se ráno probudím řeknu si: Děkuji Bože za tento nový den, prosím ochraňuj mě a mojí rodinu. Teď už myslím i mojí rodinu tady. Asi bych měla začít používat množné číslo. Pak mi plakát na 100. připomene, že jsem výměnná studentka, a že mám před sebou další den. Jsou momenty, kdy si nepřipadám jako cizinka, ale není jich moc. Méně mluvím, víc čtu. Více věcech přemýšlím. Víc to bolí když lidé řeknou něco ošklivého.
Jestli je mezi vámi někdo, kdo přemýšlí o tom, že by jel na delší dobu do zahraničí, prosím jeďte, otevře vám to oči. Pochybuju, že by jste ještě někdy mohli žít, tak jako předtím.
Další články od Marty
