Keep going. Or go back? Představuji si, jak se před několika sty lety lidé plavili na těch velkých lodích přes oceány s touhou objevit, co se skrývá za hranicemi map. Proč vlastně? Proč jako lidi máme tuhle zvláštní touhu objevovat? Ikdyž zase ne všichni, někdo je spokojený na tom svém místě, a to je v pořádku. Já jsem ale strašně vděčná, že díky této příležitosti můžu to svoje vlastní objevování začít takovým velkým krokem a to přes více než jeden oceán. A sice žádné nové mapy krajiny asi nenakreslím, na to jsem se narodila o pár stovek let pozdě, ale naštěstí to neni jenom země, co se dá mapovat.

Poprvý v životě jsem Vánoce trávila v kraťasech a tílku, byla jsem na pláži, nepila jsem žádnej ten vánoční čaj (joo, takový ty voňavý) a nesnědla jsem tuny cukroví. Taky jsem měla místo kapra krevety a dárky se rozbalovaly až 25.12. ráno. Nejdivnější byl asi jednoduše ten fakt, že nejsem doma s rodinou a že v televizi nedávaj Pelíšky. I tak se moje host rodina snažila udělat mi krásný Vánoce, což se jim myslím podařilo. A s tim, že mi chyběla chuť těch babiččiných vanilkových rohlíčků, s tim nikdo nic udělat nemohl. Popravdě, český Vánoce mam asi radši, ale to může být i zvykem. Holt mi k tomu nepatří léto a smažení se ve 40 stupních v 7 večer.

No a protože se dost lidí ptá na ty požáry, tak důležitej update : stále žiju. V Newcastlu jsem v bezpečí, pokud se to teda nezvrtne ještě víc. Bohužel už bylo zničeno straaaaaašně moc území, domů a celoživotních prací. Všichni se teď ale rozhodli darovat peníze, tak jen doufam, že s tim vláda bude schopná něco udělat. Je docela děsivý dívat se na zprávy, jakoby se celej svět řítil světelnou rychlostí směrem dolů.

Další články od Kristýny

Pin It on Pinterest

Share This

Sdílejte tento příspěvek se svými přáteli!