Když jsem si ještě před rokem představil život v Americe, napadly mě fastfoody, zbraně, velká auta a multikulturnost. Proto jsem taky byl zaskočený, když jsem se setkal hlavně se zdravým životním stylem, skvělým vzdělávacím systémem, sportem a dobročinnou aktivitou.
Hurá do školy
Svoji výměnu jsem trávil v Massachusetts, USA. Pod svá křídla mě přijal rotary klub města Ipswich, kde jsem také bydlel a chodil do školy. O amerických středních se často říká, že jsou pro nás Evropany příliš jednoduché a primitivní. Mě však překvapil úplný opak tohoto tvrzení. Škola byla zábavná, zajímavá interaktivní a pro aktivní žáky to byl druhý domov, protože tam někdy trávili skoro celý den. Dopoledne byla regulérní škola, ale odpoledne se hrály sporty, chodilo se do kroužků, cvičily se divadelní hry, hrálo se na hudební nástroje a jezdilo se na výlety. Nejvíce mě zaráželo, že mezi studenstvem a učitelským sborem panovaly velmi dobré vztahy, často proto že žáci se svými učiteli trávili opravdu hodně času.
Rotary otevírá příležitosti
Rotary distriktem 7930 a svým rotary klubem jsem byl přijat s otevřenou náručí. Hned od začátku se pro mě stali rodinou a zázemím, bez kterého by pro mě můj rok byl neskutečně těžší. S ostatními inboudy jsme se skamarádili hned při našem prvním setkání, byla to prostě „láska na první pohled“. S ostatními inboundy a naším hostujícím distriktem jsme procestovali celé okolí, zažili mnoho krásných chvil a spřátelili se na celý život. Se svým host klubem jsem se účastnil mnoha rotary projektů a dobročinných aktivit. Každý týden jsem chodil na rotary meetingy, které byly vždy zajímavé. Vrcholnou aktivitou, kterou jsem s rotary dělal byl Polar Plunge. Vybírali jsme peníze na boj proti obrně tím, že jsme v zimě šli do ledového oceánu. Můj fundraiser vybral 25000 korun a proto jsem taky zůstal ve vodě dlouhých 11 minut, čímž jsem překonal rekord z minulých let. Za peníze, které jsem vybral se koupilo více než 5000 vakcín proti obrně.
Rodina
Představa, že pojedu za oceán a budu bydlet s úplně neznámou rodinou byla děsivá. Já jsem měl to štěstí, že moje hostující rodina byla úžasná a přijala mě mezi sebe jako kdybych u nich bydlel vždycky. Na svou host rodinu jsem se mohl vždycky spolehnout, říct jim cokoliv, popovídat si o čemkoliv, no prostě rodina tak, jak ji znáte. Právě u nich jsem se dozvěděl o nové kultuře, kuchyni a nových názorech. Právě s nimi jsem prodiskutoval každou odlišnost od své vlasti a začal jsem mít tu jejich rád. Své dvě host rodiny bych za nic na světě nevyměnil a jsem šťastný, že mám další dvě místa kam se můžu jednou vrátit.
Ty ještě neumíš řídit?!
Mnoho lidí ví, že v Americe lidé mohou začít řídit už v 16 letech. I přes fakt, že mi na výměně bylo už 18 tak mě často ze školy vozily 16leté děti. Celkově je velice oblíbené všude jezdit autem a všiml jsem si dokonce odporu chodit kamkoliv pěšky i když to byl kousek. Například můj 16letý soused každý den jezdil do školy Jeepem i když škola byla vzdálená 200 metrů. Já jsem naopak chodil každý den pěšky a všichni se divili proč to dělám a neustále zastavovali auto, jestli nechci svézt.
Obézní Američané
Jedním z mýtu, který v Česku koluje je, že v USA je velmi mnoho obézních lidí. Já jsem, ale nic takového nezaznamenal, spíše naopak. Téměř všichni studenti mojí školy každý den sportovali a mnoho dospělých taky. Na škole bylo obézních dětí jenom pár a dospělých taky. Přišlo mi, že v Česku je situace mnohem horší, ale na asi dost záleží v jaké části USA jste. Než jsem se na výměnu vydal, měl jsem hrůzu z toho, že budu každý den muset jíst ve fastfoodech a pít sodu. Když jsem tam však dorazil, tak se nic takového nestalo. Moje host rodiny jedly velmi zdravě a do rychlého občerstvení jsme nešli nikdy. Za celý rok jsem podobné restaurace navštívil méně než 15krát. Musím však podotknout, že fastfoodů bylo všude mnoho a o většině z nich jsem v životě neslyšel, záleželo tedy na tom, zda tam chodit chcete nebo ne.
Školní obědy
Jsou právě takové, jaké je znáte z filmu. O obědové pauze se všichni schází v jídelně a kupují si jídlo. Výběr jídla se každý den skládal z pizzy, sendviče nebo salátu. Většinou to nebylo dobré a na naše poměry dost drahé. Nepsaným pravidlem byla školní jídelna rozdělena na čtyři části. Na začátku jídelní seděli prváci, druháci a třeťáci seděli uprostřed a na konci byli čtvrťáci. Když se člověk pořádně díval tak se dané stoly dělily ještě na různé skupiny lidí – šprti, sportovci, oblíbené holky nebo divadelní děcka.
Návrat do Česka
Ať už to bylo štěstí nebo neštěstí, tak jsem se musel kvůli covidu po 7 měsících vrátit zpátky domů. Stejně ale nelituji jediného dne, který jsem v USA strávil. Jsem vděčný za to, že jsem potkal tolik skvělých lidí a míst, že jsem se naučil o jejich kultuře a zlepšil si cizí jazyk. Nemyslete si však, že to byla procházka růžovou zahradou. Nebylo lehké najít si přátele, utvořit vztahy s rodinou, nebo být celý rok zodpovědný sám za sebe. Vždycky jsem si pamatoval na rady, které nám dávali na orientation meetinzích – mluv s každým, přátel se s každým, zkoušej všechno, neříkej na návrhy ne, buď často se svou host rodinou, nebuď v kontaktu s Českem. Tímto jsem se řídil a musím říct, že to opravdu mělo výsledky. Díky tomu, že jsem říkal ano na všechny zajímavé nabídky jsem se hned první týden dostal do Bostonu, jel lyžovat do New Hampshire nebo jsem šel na večeři k mým sousedům. Pokud bych měl svou výměnu popsat jednou větou řekl bych „neskutečné se stalo skutečným“.
Další články od Jonáše
