Vánoce potmě

V předvečer Štedrého dne jsem seděla v domě mé první host rodiny v křesle s horkou čokoládou, čekajíce na kohokoliv, koho znám, až odváží, byť jen naznačit, že se beze mě baví. Nechci znít alibisticky, ale nelze mi tento přístup klást zcela za vinu. Vánoce jsou mezi námi outboundy notoricky známé jako epicentrum homesickness a tu každý prožívá jinak. Netvrdím sice, že jsem měla náhlou akutní potřebu se domů vrátit, ale když se vás někdo po 180 zeptá, jestli vám už chybí vaše rodina, trochu vám i chybět začne.

Sněhu neporučíš 

Ten večer bylo ale mé vyžívání se v sebelítosti náhle utnuto výpadkem proudu způsobeným hustým sněžením. V celém domě byla tma a Wi-Fi nefungovala („Ach ta mladá generace…”), tak mi nezbývalo nic jiného než jít spát.

. Ráno jsem se probudila a vše se zdálo být v pořádku. Až později jsem se dozvěděla, že dům, nebo alespoň jeho část, jel pouze na generátoru, protože přívod elektřiny se zatím nepodařilo opravit. To potřebné ale bylo AOK, takže jsem nelenila a vrhla se do vyhrabávání domu. Celá šaráda se nedá popsat jinak nežli sisyfovská práce. Natočil-li by nás někdo a následně video zrychlil, mohl by ho rovnou představovat jako nejnovější němou komedii. Pokaždé, když jsem vyházela sníh z chodníku před domem, jsem se následovně vracela skrze 7 cm nového prašanu.

Extrémní nával sněhu nakonec způsobil, že i generátor vypověděl službu a my se opět ocitli bez elektřiny, až na pár svíček v absolutní tmě. Štědrovečerní večeře proto proběhla v poněkud netradičním stylu.

Přes noc se musel stát zázrak, protože když jsem se ráno 25.12. vzbudila, generátor znovu fungoval. Všem se podstatně ulevilo. Nejhorší část na jeho dočasném výpadku totiž nebyla absence wifi nebo nefunkčnost světel, ale nesplachovaní záchodů. Se 7 lidmi v domě a nejistotou, kdy se elektřina vrátí, si představte ten teror, který se honil v hlavě mé host mom. Záchody ale ovšem přes noc opět nabyly své splachovací funkce a my jsme se tak s klidem v duši mohli vrhnout na rozbalování dárků.

Kanadské vánoce

Nacházím se v severní Americe, takže jsme samozřejmě začali s punčochami. Po nich započal svižný blitzkrieg na stromek. Byla jsem zmatená a v jádru srdce šokovaná, když se k dárkům vrhli všichni najednou (*zklamaný povzdech* žádný pečlivě zvolený vytahovač dárků).

Nikdo nečekal, až jednotlivec rozbalí svůj balíček a až proběhne rituál nám v Česku (nebo alespoň v mé rodině) tolik známý: „Jeee, ponožky! To je pěkné… Ne, fakt se mi líbí. Děkuju! Děkuju Ježíšku. Teď mi aspoň nebudou mrznout nohy… Ha ha. Jak vás tohleto vůbec napadlo? No jste blázni, to jste fakt nemuseli…“ Celý proces byl tak namísto dvou hodin zvládnutý do 30 minut.

Zbytek dne a týdne byl strávený odklízením sněhu, pečením vánočky, slavnostními večeřemi (byly asi 3), výpadky proudu, lyžováním, sezením na lanovce, protože uprostřed jízdy na kopec vypadl proud a já se na ní zasekla, ježděním na snowmobilu a dalšími aktivitami, po kterých jsme se naštěstí mohli vrátit do domu s funkční elektřinou.