Poslední dva týdny se nesly v halloweenském duchu. O víkendu 18. a 19. října jsem s kamarádkami vyrazila na Phantom Farm, což je lokální farma, kterou její majitel každoročně v období podzimních svátků vyzdobí a najme lidi, kteří mu budou dělat strašidelnou kulisu. Součástí programu byla jízda lesem, kde se nás snažili lidé v kostýmech po dobu jejího trvání vystrašit. Chytali se za řetězy, které bylo to jediné, co nás od nich oddělovalo.
Tento víkend v Kanadě probíhalo díkuvzdání. Já bych proto chtěla poděkovat rotary za poskytnutí mi příležitosti pro tento výměnný rok a své mamce za neuvěřitelnou podporu. Chtěla bych vzdát díky za všechna přátelství, která jsem tu navázala, za to, jakou skvělou host rodinu jsem schytala, a tak nějak za všechno.
Môj host tatko Mike je tréner a priaznivý fanúšik Kanadského futbalu a dnes šiel pozerať veľký zápas Saskatchewan roughriders vs Winnipeg blue bombers, my s Karen (host mamka) sme šli len na pre-game (akcia pred zápasom vedľa štadiónu s rôznymi atrakciami a hudbou). Zatiaľ čo Mike bol na zápase, Karen mi ukázala mesto a šli sme do Wascana parku, ktorý je viac ako 2-krát väčší než Central park v New Yorku. Ochutnala som tiež Kanadské jedlo poutine (v podstate hrnolky, hrudky syra a gravy omáčka), mne osobne to teda moc nechutilo ale tak možno nabudúce.
Po zápase sme vyzdvihli Mika (Saskatchewan roughriders vhrali 34-30 LETSGOOO!!!) a šli sme späť domov.
Už se tu cítím docela aklimatizovaná, a proto bych s vámi ráda sdílela pár svých poznatků. Úroveň sociálního spojení mezi obyvateli města je tu úplně jiná než na co jsem zvyklá. Když tady jdete po ulici, každý vás pozdraví a zeptá se, jak se máte. Ty lidi jste do té doby často nikdy neviděli, ale všichni jsou tu moc přátelští. Lidé jsou tu také velice pyšní na svou národnost a na svou zemi. Kanadská vlajka je k vidění na většině domů obyčejných občanů i na jejich autech. Každé ráno před začátkem výuky ve škole hrají kanadskou hymnu, při které se všichni do jednoho postaví a ani neceknou. Některé rozhlasové stanice hymnu hrají každý den v poledne.
Také mě samozřejmě čekal můj první školní den a musím říct, že právě v této oblasti pociťuji největší kulturní šok. Školní systém je tu nastavený úplně jinak než u nás, na střední školu nastupují z 8. třídy a mají dohromady pouze 12. ročníků. Je šílené, že tu na college jdou i 17 leté děti. Zároveň mají každý semestr pouze čtyři předměty, které se každý den opakují a každý z nich trvá 75 minut. Já mám teď drama, fyziku, kanadské a mezinárodní právo a fitness. Druhé pololetí pak mají jiné čtyři předměty. Ty mám zatím navolené jako keramiku, výzvy a změny ve společnosti, umění a angličtinu.
Nebudu kecat, ze začátku to pro mě bude trochu oříšek, už teď se po škole musím dlouho věnovat učení, abych byla na stejné vlně jako ostatní, ale doufám že si brzy zvyknu a dostanu se do správného rytmu. Pomoct by tomu mohly holky, se kterými sdílím hodiny.
Cesta domů trvala asi hodinu a půl, celou dobu jsme si povídali a když jsme pak přijeli do Cobourgu, kde teď budu 10 měsíců bydlet, tak mi málem museli zvedat bradu ze země. Sousedství jsou tu přesně taková, jak je popisují autoři romantických knížek. Všechny domy jsou si dost podobné a jsou velké a upravené. A lidé jsou tu neskutečně milí a přívětiví! Dokonce ani pracovnice v bance neměly špatnou náladu, ba naopak!
