Sage dostala zprávu on našeho Mexického kamaráda Maxe, že je taky v central parku a jestli se nechceme připojit k němu. Souhlas byl jasný a nakonec se k nám připojilo i dalších pár lidí. Oznámili jsme jim že jsme měli na plánu vyfotit nějaké fotky s vlajkami a oni nám ukázali asi to nejlepší místo na fotky co jsme si mohly představit…
V súčasnosti sú v Taiwane v porovnaní s okolitým svetom len minimálne opatrenia, úplne všetko je otvorené od športovísk, po nákupné centrá, vyučovanie prebieha normálne v škole a okrem všade prítomných staníc na meranie teploty a voľne dostupných dezinfekčných prostriedkov tu svetovú pandémiu pripomína len máločo. Možno by sme sa mohli inšpirovať a v budúcnosti začať bojovať skôr ako krajiny ako Čína priznajú, že sa niečo deje, skôr ako bude neskoro a možno aj my v budúcnosti budeme mať počas svetovej krízy život ako teraz Taiwan.
Cesta domů má 15km a zabere mi dobré 2 hodiny, i přes to mi to ale občas je krátké. Pouštím si podcasty, nebo jen písničky a to čisto co mám po těch 2h v hlavě je k nezaplacení a opravdu se tato cesta vyplatí. Vedro také není překážkou. Není totiž lepší pocit, než když si po unavující horké cestě dopřejete vychlazené bubble tea. Místní, ale začínají zvláštně pokukovat, jelikož tady se i na 200m cestu používá skútr. Jednou mě dokonce zastavil jeden kluk, co vypadal jako student z místní univerzity a říkal, že mě viděl jít už před 1h a úplně lítostně na mě koukal a ptal se jestli jsem v pořádku a jestli nepotřebuju pomoct…
Dneškem startují 4 denní pláž tour a jelikož máme jen dvě pláže v dosahu našich cestovatelský možností, tak to i tak podle toho bude vypadat. Jednoduše to bude obden jiná pláž. Začínáme v Tainanu. Dnes jsem si tedy trochu přivstala a jela navštívit své přátele do Tainanu. Jak už to tak bývá, první hodinu v Tainanu jsme strávili čekáním na opozdilce. Většinou jsou to latinoameričané. Po několika hodinové cestě, jsem se tedy konečně dostala na pláž a po týdnu se zase smočila ve slané vodě…
Po mé klasické ranní rutině, kdy stojím na autobusové zastávce a snažím se odchytit nějaký autobus, jsem dojela do Kaosiung, kde jsem se ve starbucksu shledala se Sárou a naší společnou depresi jsme si vyléčili horkou čokoládou. Maličko jsme si postěžovali na život a pak jsme se vydali vstříc tanečnímu parketu. Dneska učitelka měla asi náladu typu “já ty smrady zničím” takže jsme po hodině odpadli jak zralé švestky…
Snídaně byla taková lehká katastrofa, ale nic jiného než sníst tu rozvařenou rýži nám nezbývalo. Po snídani nás čekal paintball a já na tyhle věci fakt nejsem. Bylo to pouze na tři minuty, takže jsme doufala, že to nějak přežiju a taky přežila. Zbytek dopoledne se po těch třech minutách v poli nedělo nic. Stěžovat si ale nebudu, alespoň jsme si dobře zdřímli střídání u paintballu probíhalo až do 15:00 a potom jsme si šli zahrát nějaké další hry dolů do sklepa hlavní budovy, kde byli věci jako pingpong a bowling. Po večeři následovala věc kdy jsme pozorovali hvězdy. Bylo by to fajn, kdyby nám tam pořád něco čínsky nemleli a neukazovali laserem na nebe, kde lítali letadla…
