Náš příběh začíná v sobotu odpoledne, kdy jsme se vrátili z nekonečného výletu na kolech, po kterém jsme byli všichni bez výjimek vyčerpaní. Nečekala nás ale neděle plná odpočinku a nabírání sil na další školní týden, měli jsme totiž naplánovanou výpravu s naším lokálním chrámem do chrámu v jiném městě…
Čínské znaky se nám míhaly společně s angličtinou před očima a my se snažili vyznat v úřednickém labyrintu slov. V tu chvíli na nás začal někdo volat a mávat. Náš fanoušek se ukázal nebýt ani host rodinou, ani nikdo z host distriktu, ale paní z ministerstva školství podávající nám balíčky s přísně tajnými dokumenty…
Výuka každý den začíná v 8:10 a končí v 16:15. Máme tu velké množství volitelných předmětů, čtyři hodiny týdně samostudium, dvě hodiny týdně kaligrafie a čtyři hodiny čínštiny na místní univerzitě. Obědy si kupujeme ve školní jídelně a po jídle jdeme spát, jak ve školce. Také po sobě později odpoledne uklízíme školu, což je vcelku zábava. Šok pro mě byly záchody, protože jsem první den nevěděla, jak je použít, tak mi to musela spolužačka předvést…
Za ty tři roky čekání se mi nemůžete divit, že má nedůvěra k tomu, jestli vážně vycestuji je veliká. Jsem jeden ze starších studentů, korona je teď na Taiwanu v plném proudu a obecně všechno se může pokazit. Proto jsem říkala, že dokud nebudu sedět v letadle, tak tomu, že vycestuji nevěřím…
