Večer jsme pak slavili jednu z nejhezčích kolumbijských tradic, kterou jsem tady zatím zažila. Jmenuje se to Día de las velitas (Den svíček) a lidé ten večer zapalují svíčky před domy, na ulicích nebo na balkonech. Každá svíčka může mít svůj význam – někdo ji zapálí za rodinu, někdo pro štěstí, někdo si při tom něco přeje. Je to hodně klidná, krásná a symbolická tradice a celé město je najednou plné světýlek.
No a pak přišel pátek – můj narozeninový den! Ráno jsem se probudila a viděla všechny ty zprávy, které mi napsali moji kamarádi a rodina, a nebudu lhát – trošku jsem se rozbrečela. Bylo to zvláštní, slavit narozeniny tak daleko od všech blízkých. Když jsem pak šla dolů na snídani, rozbrečela jsem se podruhé – místnost byla nádherně vyzdobená balónky a nápisy, všechno jen pro mě. Bylo to strašně krásné.
Vůbec jsem netušila, kdy přesně to bude, a tak jsem byla v šoku, když jsem přišla do školy a hned mi řekli, že mám jít do divadla, protože začínáme. A aby toho nebylo málo, představili mě jako „Nina Daniela de República Dominicana“. Takže jestli se někdo divil, proč neumím španělsky, když jsem přece z Dominikánské republiky, tak to teď už chápu.
Za ten měsíc jsem si všimla, že tanec a hudba tady opravdu spojují úplně všechny – staré, mladé, chudé i z vyšší třídy. Každý si užívá rytmus a pohyb a je jedno, jestli je to na ulici nebo ve škole. A doprava je tady fakt divoká – předjíždí se zleva i zprava a kdo nejvíc troubí, vyhrál. Ale přes všechny tyhle zvláštnosti je to vážně fascinující místo plné energie a radosti, a i po měsíci se tu pořád cítím, jako bych objevovala něco nového každý den.
V sobotu jsem měla Rotary akci, kde jsme rozdávali jídlo lidem v nouzi. Bylo to silné a pro mě hodně emotivní – tančili jsme s nimi, snažili jsme se jim zvednout náladu, a nakonec jsme jim předali jídlo. Bylo ale těžké vidět, v jak těžkých podmínkách žijí, a v autě jsem měla slzy na krajíčku.
V pondělí jsem si šla vyzvednout svou kolumbijskou ID, na které vypadám trochu jako vajíčko, ale aspoň mám památku. Ve škole mě oslovila Anna-Sofía z Décima B a pozvala mě na oslavu svých patnáctin, což je v Kolumbii obrovská věc.
