Na Aljašku za americkým fotbalem – a tím to teprve začalo!

Když se z výměny stane druhý domov 

Když jsem odlétal na roční výměnu do Anchorage, měl jsem dva hlavní cíle: opravdu se naučit anglicky a splnit si sen zahrát si americký fotbal za americkou střední školu. Čekal jsem, že zažiju něco nového. Nečekal jsem ale, že o rok později bude nejtěžší částí celé výměny vůbec nastoupit do letadla zpátky domů. 

Aljaška se totiž během několika měsíců přestala cítit jako místo, kam jsem „odjel na výměnu“. Stala se mým normálním životem. 

Z exchange studenta součástí školy 

Chodil jsem na střední školu s přibližně 2 000 studenty, největší na celé Aljašce. Oproti škole v Česku to byl úplně jiný svět – obrovské chodby, sportovní týmy, zápasy, školní akce a pocit, že škola není jen místo, kam člověk ráno přijde na vyučování a odpoledne zase zmizí. 

Největší roli v mém roce hrál sport. Hned na podzim jsem začal hrát americký fotbal. Splnit si tenhle sen přímo na americké high school bylo něco, na co asi nikdy nezapomenu. Football mi ale dal mnohem víc než jen zápasy. Díky týmu jsem si rychle našel kamarády a postupně mě znala skoro celá škola. Na konci sezony jsem navíc dostal ocenění pro nejlepšího hráče týmu. 

Přes zimu jsem přešel na běžky a na jaře na atletiku. Ve štafetě na 4 × 100 metrů jsme získali stříbro na státním mistrovství Aljašky. 

Sport mi ukázal jednu důležitou věc: nejrychlejší způsob, jak na výměně zapadnout, je přestat se držet role „exchange studenta“ a prostě se vrhnout do života kolem sebe.

Z cizích lidí rodina 

Během roku jsem bydlel ve třech hostitelských rodinách. Člověk přijede do domu úplně cizích lidí a netuší, jaké budou další měsíce. Pak spolu začnete večeřet, hrát deskové hry, jezdit na výlety, chodit na túry nebo vyrazíte do lesa pro vánoční stromek. A najednou si uvědomíte, že už nejste návštěva. Jste součást rodiny. 

S některými hostitelskými rodinami jsem si vytvořil vztah, který neskončil mým odjezdem. Jedna z nich už má dokonce naplánovanou cestu za mnou do Česka. 

Se svým hostitelským tátou jsem během jediné zimy zvládl kolem třiceti lyžařských dnů. Když přes noc napadl pořádný prašan, občas jsme se ráno podívali ven a došli k závěru, že takový sníh by byla škoda nechat ležet. A místo školy jsme vyrazili rovnou na svah. 

S hostitelskými rodinami jsem také navštívil stát Washington, Phoenix v Arizoně a deset dní strávil na Havaji. Nejlepší na tom bylo, že jsem necestoval jako turista, ale jako součást rodiny. 

Aljaška, jakou bych sám nezažil 

Díky Rotariánům jsem zažil věci, které bych si před odjezdem nedokázal ani představit. Rybaření na otevřeném oceánu na obrovské halibuty, kolem nás jen voda a zasněžené hory. Let malým hydroplánem a přistání přímo u ledovce. Rybaření na zamrzlém jezeře. 

Jedním z nejšílenějších Rotary momentů byla charitativní dražba. Nabídl jsem českou večeři, kterou jsem měl připravit pro výherce. Nakonec se vydražila za neuvěřitelných 9 000 dolarů a celá částka šla na charitu. Kdyby mi někdo před odletem řekl, že budu na Aljašce dražit českou večeři za devět tisíc dolarů, asi bych se mu vysmál.

Nejlepší zážitky se nedají naplánovat

Za celý rok jsem pochopil, že výměna je z velké části taková, jakou si ji člověk sám udělá. Nestačí přiletět do jiné země a čekat, že se skvělé věci začnou dít automaticky. Je potřeba mluvit s lidmi, být aktivní a hlavně říkat „ano“. 

Když mě někdo pozval na výlet, večeři, sport nebo jakoukoliv akci, snažil jsem se jet. Na Rotary setkáních jsem se nebál vzít mikrofon, říct, co jsem zažil, nebo poděkovat někomu, kdo mě někam vzal. Čím víc energie jsem do svého roku dával, tím víc se mi vracela. 

Před výměnou jsem si myslel, že největší změnou bude moje angličtina. Ta se samozřejmě zlepšila obrovsky. Mnohem větší změna ale nastala ve mně samotném. 

Získal jsem sebevědomí, naučil se snadněji seznamovat s novými lidmi a přestal vnímat Česko jako jedinou možnost, kde jednou studovat nebo žít. Svět mi najednou připadá mnohem větší – a zároveň mnohem dostupnější. 

Když jsem na Aljašku přijel, měl jsem jeden domov. Když jsem odjížděl, měl jsem dva. 

A právě proto jsem se na konci roku do letadla zpátky do Česka vůbec nehrnul.

Maxim Špavor /RC Brno/, D5010 USA