Když už je pozdě vystoupit
Ty vole.
Já jsem asi úplně blbá.
Takhle asi nějak zněly moje myšlenky v letadle, které se rozjíždělo po ranveji, a mně došlo, že už je asi trochu pozdě vystoupit.
Když se normální člověk nudí, tak třeba zkusí nový koníček nebo si pořídí domácího mazlíčka. Když jsem si však já uvědomila, že se můj život stal trochu moc všední, nenapadlo mě nic lepšího než si ho celej sbalit do dvou kufrů (a příručního zavazadla, oukej) a odjet na skoro rok přes půl světa do země, kde nikoho neznám a v jejich jazyce umím tak deset frází. Super nápad, fakt.
Aby toho nebylo málo, měla jsem asi tak tisíc možností si to rozmyslet, ale mýmu gympláckýmu „elitnímu“ mozku to z nějakýho důvodu došlo až v tom letadle.
Proč zrovna Thajsko?
Jo a další věc. Do Rotary jsem se přihlásila asi začátkem října a preference zemí jsem vyplňovala až ke konci měsíce. Takže přirozeně jsem si v tom studeným říjnu řekla, že pořadí zemí vyberu podle toho, kde je největší vedro. No co si budem, svoje rozhodnutí jsem pak během léta nejednou přehodnocovala.
Mimochodem, nemám ráda pálivý jídlo.
Jo a zmiňovala jsem, že jedu do Thajska?
Super. Fakt super.
Tak abych si jen nestěžovala: Thajsko bylo už dlouho můj sen. A výměnný pobyt taky. A já už teď vím, že svého rozhodnutí nebudu litovat. Ale zrovna tehdy v tom letadle to znělo jako ta největší blbost na světě.
Cesta do neznáma
A pak jsem se postupem letu začala těšit. Jakože hodně. Sice mi bylo pořád trochu blbě z nervozity (nejhorší to bylo, když jsme přistávali v Bangkoku), ale uvědomovala jsem si, že to začíná, a nemohla jsem se dočkat. V letadle jsem zhlédla Interstellar, chvíli se snažila vyspat v „pozici krevety“ a pak už jsme najednou byli v Bangkoku na letišti.
Jelikož jsem od téhle chvíle měla jen malé ponětí o tom, kam jít dál a co dělat, rozhodla jsem se nenápadně následovat paní, kterou jsem si vyhlídla v letadle.
A první zrada mé výměny: paní mě zavedla na záchod. Chvíli jsem zvažovala, jestli mám dělat, že taky potřebuju, ale pak jsem se rozhodla ve prospěch „nenápadného následování“ jiné paní, kterou jsem si z letadla pamatovala. Sice vypadala, že je ještě víc ztracená než já, ale nakonec jsme to společně dotáhly až na imigrační kontrolu.
„Proč jste přijela sama?“
„Jsem výměnná studentka.“
Paní na imigračním se na mě zamračila a postavila mě „do kouta“, kde jsem chvíli čekala na další, naopak moc milou paní, která mě zavedla někam dozadu. Tam mi zkontrolovali papíry a nakonec mě nechali konečně jít.
První setkání s hostitelskou rodinou
Bez problému jsem si vyzvedla kufry a pak jsem celá nervózní šla do haly, kde jsme se měli setkat s mojí hostitelskou rodinou. Čekali tam na mě. A ne sami, ale s velikým plakátem s mým obličejem. No, to je skvělé přivítání.
Ale nakonec to setkání nebylo ani tak trapné, jak jsem se bála. Všichni mě objímali, jako bychom se znali už léta, a tak sedmkrát se mě zeptali, jestli nemám hlad. Ne, nemám, už jsem jedla, odpovídám jim. Ale oni měli, takže jsme šli do nějaké letištní restaurace, kde mi samozřejmě koupili jídlo taky, že jo. Ze slušnosti jsem aspoň něco snědla a to bylo moje první pad thai téhle výměny.
Pak už jsme se vydali na tříhodinovou cestu z Bangkoku do Nakhon Sawanu, města, kde bydlí moje první hostitelská rodina. Z cesty jsem viděla úplný nic, protože jsem hned usnula a vzbudila se až kousek od mého budoucího domova.
Další články od Zuzany
Do Thajska? Super nápad. Fakt.
Zuzana vyráží s Rotary na roční výměnu do Thajska. První let, nervozita, bangkokské letiště i...
