Dvě studentky, dva příběhy, jeden nezapomenutelný rok

Pokud budu plně upřímná, tak hostování bylo pro naši rodinu ze začátku dost děsivé. Nevěděli jsme, co od toho očekávat, a neměli jsme nejmenší tušení, jak se na něj připravit. Přece jen pouštíte si někoho úplně cizího do svého nejvíce intimního místa, svého domova. Na začátku nám visel nad hlavami nejeden otazník: Co když bude kulturní bariéra až příliš velká? Jak se budeme schopni domluvit na jednotlivých běžných věcech doma? Nebo co když si prostě jen lidsky nesedneme?

Obav byla spousta, ale bráchovi jsme tenhle zážitek z výměny nesmírně přáli, a proto jsme se rozhodli tenhle krok do neznáma, i když přece jen trochu jinak, udělat s ním. Začaly týdny neurčita, přípravy na odchod člena rodiny, bez kterého si ani nepamatuji, že bych někdy byla, a na to, že ho na celý jeden rok nahradí někdo úplně cizí.

Přišlo mi, že neuteklo ani pár týdnů, a najednou jsme všichni stáli na letišti se slzami v očích a pocitem, že ten rok nám bude připadat jako věčnost. Jeden z úplně nejbližších lidí, které na světě mám, mi najednou mizel a mizel hrozně daleko.

Ani ne po 24 hodinách jsme na letiště jeli znovu a upřímně to v tu chvíli byl hrozně zvláštní pocit, protože včerejší, ani ne den starý smutek najednou vystřídala nemalá nervozita. Tenhle pocit ale téměř okamžitě jako mávnutím hůlky zmizel, když jsme poprvé uviděli Giovannu, výměnnou studentku z Brazílie. Dodnes si pamatuji její zářivé a vstřícné oči, kterými se dívala na svět kolem sebe, a rozhodně nemůžu opomenout její krásný úsměv. Takový totiž nikdo jiný na světě nemá. Už první večer, kdy jsme si všichni spolu zašli na večeři, jsem začínala mít dobrý pocit, že to spolu zvládneme. Tou dobou jsme ale nikdo netušili, že se z cizí Giovanny zanedlouho stane Gigi, moje nová sestra, naše rodina.

S Gigi měl člověk pocit, že jde všechno snadno. Na první dny s ní ráda vzpomínám, protože je naplňovaly dlouhé hodiny povídání, smíchu a poznávání nového ročního domova. Giovanna se v jednom kuse něčemu smála a dalo se s ní mluvit opravdu o čemkoli. Dokonale mezi nás zapadla a těšilo nás vidět, že se cítí dobře.

Během prvních týdnů jsme se začali poznávat i s Martu, výměnnou studentkou z Argentiny, kterou jsme měli hostovat v druhé části naší výměny. Bydlela totiž nedaleko od nás a z dívek se téměř okamžitě staly kamarádky. Proto nebylo neobvyklé, že jsme trávili čas s oběma najednou, a tato zkušenost nám dala trochu nahlédnout do toho, jaká bude naše druhá výměnná studentka. Martu byla také moc milá, ale rozhodně tišší a introvertnější než Giovanna. Takto by ale podle mě vedle vysmáté Gigi působil téměř každý.

V tu chvíli nám doma přišlo, že do sebe vše zapadá, a najednou podzim vystřídala zima a blížily se Vánoce. Toto období bych asi označila jako nejnáročnější. Dívky byly přece jenom stále dětmi a svátky jim připomínaly rodiny, které nechaly za oceánem. Giovanna to zvládala celkem dobře, ale na Martu bylo znát, že se jí stýská. Bývala melancholičtější a méně komunikovala, což se pro nás po nějakém čase ukázalo trochu i jako problém.

I když jsme se po výměně děvčat někdy na přelomu ledna a února stále vídali s oběma, doma po příchodu Martu zavládla tišší atmosféra. Stále vstřícná a milá, ale přece jenom jiná. Ze začátku nám to tak moc nepřišlo, ale po zkušenosti s Giovannou, která si o všechno řekla nebo s námi komunikovala své problémy, pro nás byl trochu problém navázat větší pouto s Martu. Byla laskavá, ale tolik s námi nemluvila. Chvílemi byla více smutná kvůli stesku po rodině, ale nechtěla o tom tolik mluvit a trávila více času sama v pokoji. Respektovali jsme její prostor a soukromí, ale nebyli jsme si plně jistí, jestli to děláme správně, protože jsme neměli z její strany téměř žádnou odezvu.

Ale jak nám všichni známí, kteří si hostování sami zažili, povídali od samého začátku: Než se dvakrát otočíte, tak bude rok hostování pryč. A v tomto měli skutečně pravdu. Nevěřila jsem tomu, ale i přes všechny radosti i strasti bylo těch 330 dní hostování najednou pryč.

A to je asi ta zkušenost, kterou bych tímto textem chtěla předat ostatním. Obě dívky byly milé a každá z nich nám do rodiny přinesla něco jiného, přesto jsme velmi rychle poznali, jak rozdílné může hostování být. Zatímco s Gigi šlo všechno tak nějak samo, s Martu jsme si k sobě hledali cestu mnohem déle a museli jsme se naučit respektovat, že každý člověk prožívá výměnu úplně jinak. Ano, chvílemi to může být děsivé a úmorné, ale pro naši rodinu to byl i rok naplněný krásnými a radostnými vzpomínkami, které si budu pamatovat na celý život. A o tom to celé je.

Denisa Zábojová