Pavla Hrdoušková: Rok, kdy jsem získala dceru

„Maminko od srdce.“ Tak mi dnes píše osmnáctiletá dívka z Brazílie, která před rokem přiletěla do České republiky jako výměnná studentka. Když jsem ji 25. srpna 2025 čekala na vídeňském letišti, ani ve snu by mě nenapadlo, že o necelý rok později budu mít pocit, jako bych se loučila s vlastní dcerou.

Jmenuji se Pavla Hrdoušková, je mi 46 let a jsem maminkou dvou synů, Jirky a Míši. Cesta ke Carol začala přáním mého staršího syna Jirky. Když mu bylo šestnáct let, rozhodl se strávit rok na střední škole v zahraničí. Díky mému švagrovi, který kdysi absolvoval výměnný pobyt v USA, jsme znali Rotary Youth Exchange. Kontaktovali jsme Rotary Jindřichův Hradec a začali připravovat Jirkovu cestu do Ameriky.

Na konci května jsem se dozvěděla, kdo zaplní prázdné místo v jeho pokoji. Sedmnáctiletá Caroline Richter Herbstrith, které všichni říkali Carol, pocházela z města Canela na jihu Brazílie. Začaly jsme si psát přes WhatsApp. Jirka odletěl 8. srpna a až tehdy mi naplno došlo, že do našeho života za pár dnů vstoupí někdo úplně nový. Přemýšlela jsem, jak se s Carol domluvím, protože moje angličtina rozhodně nebyla v kondici, a pustila se do proměny Jirkova pokoje.

Pak nastal 25. srpen. Na vídeňském letišti jsme s Míšou a mou sestrou Evou netrpělivě vyhlíželi přílet z Brazílie. Když se Carol objevila mezi ostatními cestujícími, radost, očekávání i určitá nejistota byly cítit na obou stranách. Ona opouštěla svou rodinu a přiletěla sama přes oceán do země, kterou vůbec neznala. My jsme netušili, jaký rok máme před sebou.

První dny byly plné objevování. Nová Včelnice, náš dům, české jídlo, jiné prostředí a jiný způsob života. Carol však všechno přijímala s obrovskou zvědavostí a optimismem. Začala jsem jí ukazovat naše okolí. První výlet vedl na Červenou Lhotu, následovaly další výlety a pěší turistika, která je mým velkým koníčkem. Z obyčejných výletů se postupně stávaly společné vzpomínky.

Ne všechno však bylo jednoduché. Carol nastoupila na gymnázium v Jindřichově Hradci a těšila se na nové spolužáky. Bohužel se jí nepodařilo do kolektivu začlenit tak, jak doufala. Také přístup pedagogů k zahraničním studentkám byl lhostejný a Carol si ze školy neodnesla prakticky nic. Jako hostitelskou maminku mě mrzelo, že její představa o české škole nebyla taková, jakou si vysnila. Naštěstí byla ve třídě také Layla z USA. Z obou dívek se brzy staly nejlepší kamarádky a díky Rotary akcím měla Carol kolem sebe také další zahraniční studenty.

Společně jsme cestovali, navštěvovali moji rodinu a prožívali rodinné oslavy, výlety, kina, koncerty, procházky i obyčejné večery doma. Carol se postupně stala přirozenou součástí mého života. Právě ty obyčejné chvíle pro mě nakonec znamenaly nejvíc. Večery u seriálů, hudby a dlouhých rozhovorů. Povídání o radostech i starostech. Smích, kterého u nás najednou bylo nějak víc. Carol byla typická Brazilka – temperamentní, bezprostřední a neuvěřitelně optimistická. Její energie se stala součástí naší domácnosti.

Mnohokrát jsme se smály také našim začátkům s angličtinou. Jednou jsem vyprávěla o kachně, ale Carol slyšela místo duck slovo dog. Vyděšeně se mě zeptala: „Ty jíš psa?“ Odpověděla jsem: „Ano, jím kachnu.“ A přišla ještě zděšenější otázka: „Já jsem u tebe taky jedla psa?“ Z jedné malé jazykové chyby vznikla naše oblíbená historka. Čeština se přitom rychle stávala součástí jejího života. Navštěvovala učitelku češtiny a na konci pobytu už si s námi dokázala velmi dobře poradit i česky. Bylo krásné sledovat, jak se z nejisté dívky stává samostatná mladá žena.

Zima přinesla další „poprvé“. Carol poprvé viděla sníh, bruslila a poprvé v životě se postavila na lyže. Na Vánoce mi však připravila dárek, který pro mě měl mnohem větší hodnotu než cokoli, co by se dalo zabalit do krabičky. Napsala mi dopis v češtině. Poděkovala za to, jak se u nás cítí, za všechno, co pro ni dělám, a napsala mi, že mě má ráda. Tehdy jsem si poprvé naplno uvědomila, že už dávno nejde jen o hostování.

Během dalších měsíců Carol získávala stále větší samostatnost a sebevědomí. Věděla, že za mnou může přijít s čímkoli. Velmi blízký vztah si vytvořila také s mým mladším synem Míšou. Jejich sourozenecké pošťuchování a vzájemné dobírání bylo někdy slyšet po celém domě.

Jedním z nejzajímavějších výletů se stal sever Čech. Hledali jsme dům ve vesnici Mlýny u Kytlice, který souvisel s Carolinými předky z maminčiny strany pocházejícími ze Sudet. Dům jsme skutečně našli a jeho noví majitelé nás dokonce pozvali dovnitř. Pro Carol to bylo krásné propojení jejího brazilského původu s českým příběhem.

A pak se přiblížil červenec. Na konci pobytu přijeli rodiče Carol a její bratříček. Najednou jsem měla možnost poznat rodinu dívky, která mi byla na celý rok svěřena. Její rodiče mi svěřili svou dceru a já jim ji po téměř roce vracela zpět – jenže už jsem ji nedokázala vnímat jako někoho „cizího“. Loučení bylo těžké.

Člověk si možná na začátku myslí, že hostitelská rodina poskytne studentovi pokoj, jídlo, bezpečí a zázemí. Teprve během roku ale pochopí, že nejde jen o to otevřít někomu dveře svého domu. Musíte otevřít také svůj čas, své soukromí, svůj každodenní život – a nakonec i své srdce.

Dnes si s Carol stále píšeme. Víme, že naše cesty se znovu protnou. Možná v České republice, možná jednou v Brazílii. Jedno místo však bude mít u mě vždy jisté. Svůj český domov. A já mám od léta 2025 ještě jednu dceru. Dceru, která se narodila na druhém konci světa, ale kterou mi život na jeden rok přivedl až domů. Carol je moje brazilská dcera a já jsem její česká maminka.

Kdybych dnes měla odpovědět na otázku, co mi hostování dalo, odpověď by byla jednoduchá: Otevřela jsem dveře svého domu a někdo mi za ně vnesl do života kus Brazílie. A odvezl si s sebou kus mého srdce.