Helena Koutková: Jeden rok zcela jinak

Posíláte své dítě do světa a máte se stát hostitelskou rodinou? Nejen vašeho potomka čeká rok plný změn a zážitků, i vy na něj budete ještě dlouho vzpomínat a pravděpodobně vám ty „vypůjčené děti“ budou nakonec i chybět.

Když před rokem má dcera odjížděla na svůj vysněný pobyt do Kanady, kladla mi na srdce, abych se snažila dopřát výměnným studentům právě takový rok, jaký bych si přála já pro ni. Pracuji s pubertálními dětmi, proto jsem byla přesvědčená, že to pro mne bude hračka. Upřímně ovšem musím přiznat, že začátky byly o moc těžší, než jsem čekala. Ale právě proto bych se s vámi ráda podělila o některé své zkušenosti. Připravte se na to, že kulturní šok nečeká pouze výměnné děti, ale i vás osobně. Ono totiž, kdo je připraven, není zaskočen.

Během výměnného roku se u nás vystřídal Levy, chlapec z Brazílie, a Ella, dívka z Kanady.

Levy byl usměvavý kluk, kterému úsměv z tváře nezmizel ani ve chvíli, kdy mi hned cestou z pražského letiště do Liberce vypověděl službu automobil. Třásl se sice zimou, ale usmíval se. Zima ostatně byla asi prvním českým slovem, které se naučil. Úsměv mu začal trochu tuhnout, když zjistil, že bude žít v podstatě v horách. Z domova byl totiž zvyklý na maximálně třímetrové převýšení a zdolat denně zhruba půl kilometru do prudkého kopce cestou domů od autobusu se zdálo být nad jeho síly. Od autobusu…, ano, autobus byl další problém – nikdy v životě totiž autobusem nejel, všude jej vozili rodiče autem. A on byl zpočátku odhodlaný jezdit do školy taxíkem a nebylo vůbec snadné mu to rozmluvit. Tedy rozmluvit, ehm, pokud předpokládáte, že dítě z jakéhokoli koutu světa se, stejně jako české děti, domluví alespoň trochu anglicky, možná budete překvapeni. Levy mi na vše odpovídal „sí, sí“, ale jak jsem zjistila až později, nerozuměl mi v podstatě ani slovo. Také třeba odmítal jíst cokoli, co jsem uvařila, dožadoval se pouze hovězích steaků. Seznam toho, co nejí, byl velmi dlouhý – drůbeží, vejce, ryby, ovoce, zelenina… Pokud jsme si my udělali salát, vydával hodně nelibé zvuky, jimiž dával najevo, že se mu už z toho pohledu zvedá žaludek. Sprchoval se třeba šestkrát denně, ačkoli jsem jej několikrát upozornila, že máme relativně malý bojler, a na nás pak nezbyla teplá voda. Velká jazyková bariéra byla na obtíž i při získávání kamarádů, tudíž trávil po škole většinu doby doma a byl čím dál tím více nabručený a já začínala mít pocit, že selhávám, že tomu chlapci hezký rok v cizí zemi asi nezajistím.

Tehdy jsem se rozhodla, že se něco musí změnit, nebo se ten rok budeme trápit všichni. Bylo mi jasné, že Levyho vzdor vůči mně patrně pramení z toho, že se mu stýská – sice už mu bylo téměř osmnáct, ale uvnitř to byl vlastně malý chlapec, který byl poprvé na delší dobu bez rodiny, navíc v zemi, kde nikomu téměř nic nerozumí, kde je všechno tak jiné než doma. Moc jsem si přála, aby se u nás cítil dobře, aby nás měl rád, ale nějak jsem nevěděla, jak na to.

Sepsala jsem, tentokrát v jeho rodném jazyce, nová pravidla, která mne do těch původních ani nenapadlo zahrnout. Například to, že sprchovat se bude jen dvakrát denně, že jídlo, které uvařím, alespoň ochutná a až pak se rozhodne, zda jej bude jíst. Nebo třeba to, že si každý den připraví alespoň jednu českou větu, kterou mi bude chtít říct. A světe div se, ono to začalo fungovat. Přestal se na mne mračit, poctivě ochutnal každé jídlo a většinu z nich i snědl a já mu za odměnu občas dopřála hovězí steak. Postupně se kromě pozdravů a slova zima naučil i několik jednoduchých českých vět a začali jsme spolu normálně fungovat.

Když mu zemřela babička, a ano, i toto se bohužel během výměny může stát, sám si ke mně přišel pro objetí a já cítila, že ledy se lámou. Postupně nejenže jezdil autobusem, ale poprvé jel i vlakem a metrem, vyrobil si spolu se mnou vlastní hrneček a podnikli jsme několik výletů. Jeho slovní zásoba se pomalinku trochu zlepšovala, a to i ta anglická.

Později se Levy seznámil s naší širší rodinou a strávili jsme společně i vánoční svátky, kde s námi dokonce hrál různé hry a sledoval divadlo, které tradičně na Vánoce hrajeme. Některé naše rodinné zvyky se mu natolik líbily, že je prý hodlá aplikovat i doma v Brazílii. Ač jej zima původně děsila, velmi rychle si zamiloval sníh, a když jsem ho vzala s rodinou a přáteli na týden na hory, naučil se lyžovat tak, že byste nevěřili, že sníh předtím nikdy neviděl.

To už bylo naše soužití naprosto bezproblémové, já jsem díky němu zjistila, jak často říkám „Počkej, počkej!“, a to už se pomalu blížil čas výměny studentů. Levy na nás ovšem nezapomněl a několikrát se stavil na návštěvu, i když už žil v jiné rodině. Když mi pak v druhé půlce roku zemřela maminka, ano, bohužel, ani nás to neminulo, přijel mě obejmout a vyjádření soustrasti napsal i mé sestře.

Levyho u nás vystřídala Ella, s níž už jsem předtím byla několikrát v divadle. Soužití s Ellou bylo od počátku bezproblémové a srdečné a těch kulturních rozdílů bylo minimum. Možná to bylo i tím, že měla české kořeny. To, že jí nevěnuji tolik prostoru jako Levymu, neznamená, že by mi nepřirostla k srdci, jen s ní byl ten druhý půlrok vlastně dost na pohodu bez zvláštních karambolů. Snad jeden jediný problém se přece vyskytl – Ella měla problém včas vstát do školy. Z Kanady byla zvyklá, že to nevadí, ale tady se to prostě musela naučit. Zažila se mnou nejen smutný okamžik, o němž jsem psala, ale také třeba svatbu mého bratra, na kterou určitě bude vzpomínat.

A na co prý budou oba nejraději vzpomínat? Pochopitelně neopomněli své hostitelské rodiny, přátele z akcí Rotary, pana Baráka a jeho „Šup, šup!“ a pak také Prahu, Ještěd, hory a Levymu prý bude moc chybět zima.

Jak vidíte, nakonec se vše v dobré obrátilo a byl to vlastně krásný a velmi obohacující rok.