Pokud budu plně upřímná, tak hostování bylo pro naši rodinu ze začátku dost děsivé. Nevěděli jsme, co od toho očekávat, a neměli jsme nejmenší tušení, jak se na něj připravit. Přece jen pouštíte si někoho úplně cizího do svého nejvíce intimního místa, svého domova. Na začátku nám visel nad hlavami nejeden otazník: Co když bude kulturní bariéra až příliš velká? Jak se budeme schopni domluvit na jednotlivých běžných věcech doma? Nebo co když si prostě jen lidsky nesedneme?
Když letadlo s naší dcerou odletělo na její roční výměnu do Austrálie, doma nám zůstal volný pokoj. Rozhodli jsme se proto vyzkoušet hostitelství a během její nepřítomnosti u nás postupně bydleli dva výměnní studenti. Tehdy jsme ještě netušili, jak rozdílné zkušenosti nás čekají.
„Maminko od srdce.“ Tak mi dnes píše osmnáctiletá dívka z Brazílie, která před rokem přiletěla do České republiky jako výměnná studentka. Když jsem ji 25. srpna 2025 čekala na vídeňském letišti, ani ve snu by mě nenapadlo, že o necelý rok později budu mít pocit, jako bych se loučila s vlastní dcerou.
Posíláte své dítě do světa a máte se stát hostitelskou rodinou? Nejen vašeho potomka čeká rok plný změn a zážitků, i vy na něj budete ještě dlouho vzpomínat a pravděpodobně vám ty „vypůjčené děti“ budou nakonec i chybět.
Stát se poprvé hostitelskou rodinou pro dvě dívky z různých koutů světa pro nás znamenalo nejen velkou výzvu, ale především snahu ukázat jim něco, co jinde jen tak nezažijí. Něco skutečně českého. A co může být lepší než tradiční masopust?
Opravdu! Přestože naši výměnní studenti Ximena z Mexika a Alex z Tchaj-wanu pocházejí ze zcela odlišných kultur i časových pásem – což nám tak trochu udržovalo mírný jetlag ve vlastním domě –, velmi brzy po jejich příjezdu jsme zjistili, že jsme rodina. Že máme překvapivě mnoho společného, že jsme si prostě souzeni a všechno je tak, jak má být.
