Brazilská náhoda

První věta, kterou jsem při vybírání zemí, kde bych svůj rok chtěla strávit, od rodičů slyšela zněla asi takto: „Do Jižní Ameriky rozhodně nejedeš.“ Vybrali jsme tedy Belgii, ale kvůli komplikacím s tamějším distriktem jsem nakonec dostala nabídku jet do Brazílie, nebo zůstat doma. Takové příležitosti se zkrátka neodmítají, takže jsem dva měsíce na to seděla v letadle do São Paula.
Celou mou výměnu provázely menší i větší shody náhod, ze kterých dokázala vzejít naprosto neuvěřitelná překvapení. Procestovala jsem Brazílii skrz naskrz, plavala s růžovými delfíny, lovila piraně, naučila se bojovému umění capoeira, tančila s indiánským kmenem v Amazonu, zaplavala si na Copacabaně, setkala se s prezidentkou Rotary International a co je nedůležitější – navázala jsem kontakty s desítkami lidí z desítek různých zemí.

Výlety výlety… a další výlety

Ne každý musí den být něčím zajímavý a jedinečný. To je docela důležitý fakt, který jsem zatím za svůj čas strávený tady v Brazílii vypozoroval. Spíš to zatím v poslední době bylo tak, že je období, ve kterém se nic moc kromě všedních věcí neděje, po kterém hned následuje období, ve kterém se toho děje možná až trochu moc.

Pool party aneb počasí, které si nikdo neobjednal

Už dopoledne to s počasím nevypadalo moc nadějně. Ono totiž, když se řekne pool party, asi si všichni představíte hudbu, bazén, skvělou atmosféru a hlavně sluníčko. S radostí vám však ale oznamuji, že i přesto, že jsem v Brazílii, tak poslední zmíněné ten den vůbec nebylo. Spíše naopak. Pršelo jako z konve.

BRAZILSKÉ MŇAMINY

Další den si pro mě třída připravila ochutnávku brazilských pochutin (pão de queijo, coxinha, paçoquinha, bananhinha a xup leite, guaraná a pomerančový a meruňkový džus). Brazilské jídlo opět nezklamalo.

V sobotu jsem poprvé ochutnal açaí, což je nápoj z plodů palmy, co roste v Amazonii. Bylo tam více příchutí a několik dalších dobrůtek, co se k tomu dalo přidat. Nechtěl jsem to tam nechat, tak jsem nabral vše, co se do kelímku vešlo. Trochu na mě Brazilci koukali…asi je to taková pochutina, že by se to ani vylepšovat nemělo, ale mně to chutnalo.

Večer jsme byli v restauraci, kde se host rodiče zapovídali se známými. Sice neuměli anglicky, ale pán byl vášnivý cyklista, tak jsme si aspoň ukázali obrázky a byli jsme oba spokojení. Jako dezert jsem poprvé ochutnal sladkou pizzu. Moc jsem si nemohl vybírat, protože jediná bez čokolády byla banánová se skořicí. Chutnala překvapivě dobře, ale slaná pizza je přeci jen lepší.

Brazilská grilovačka trvá docela dlouho. Začalo se ve 12 a skončili jsme v 18. Masa není nikdy dost, ale byl to výkon, jíst ho 6 hodin vkuse. Maso se tu obecně jí hodně – většinou 2x denně, což mi vyhovuje.

První dny ve škole

Ve čtvrtek 3.8. jsem nastoupil na školu São José. Předtím než jsem nastoupil na školu už jsem se seznámil s asistentkou a s koordinátorkou. Musím říct, že mám super třídu a jsem rád, že mám takovou třídu. Ve škole jsem zjistil jak moc se to liší od českých škol. Například mají lavice po jednom, učení není jenom poslouchání a psaní atd…

NA ROK V PINDAMONHANGABĚ

Kolem 20. hodiny brazilského času jsme dosedli. Už před dosednutím mi host rodiče poslali fotku, jak na mě čekají. Vyzvedl jsem kufry a šel jsem se přivítat. V rodině Muassab je Mauricius (host táta, šéf malířské firmy), Katia (host mamka, učitelka portugalštiny) a João (host brácha, pojede na rok do Mexika). Vyfotili jsme se a po chvíli jsem zjistil, že nikdo z nich neumí absolutně anglicky… takže to bude sranda.

Moje první jídlo bylo v Burger Kingu (u nás je lepší). Trochu jsme si u toho povídali přes překladač – oni portugalsky a já anglicky (i když by to vyšlo skoro na stejno i kdybych mluvil česky). Je tu zima, to znamená teplo jako u nás v létě. Překvapilo mě, že i vlhkost je tu velmi podobná. Šli k autu a po 2 hodinách jsme dojeli do města Pindamonhangaba. Už jsem neměl na nic sílu a šel jsem spát.