Po vyzvednutí kufrů na mě s otevřenou náručí čekala má host rodina. Za necelé tři týdny mi již zorganizovali oslavu narozenin a naplánovali dovolené. Oba moji rodiče pro mě dělají první poslední a moji bratři jakbysmet. Lepší rodinu a lidi kolem sebe jsem přát ani nemohla. Například tedy tzv. homesickness ani nemám možnost prožívat. Tato zkušenost mě naučila, že přísloví “všechno zlé je pro něco dobré” platí více, než bych si kdy uměla představit…
Neviem zatiaľ, čo všetko je predo mnou, ale verím, že to bude to najlepšie, čo mi život môže priniesť a teším sa na to. Teším sa na zmenu. Snažím sa ostať otvorená čomukoľvek a komukoľvek, čo a kto prichádza do môjho brazílskeho života. No nie je to vždy ľahké. Väčšinu momentov, od tých všedných, až po tie dôležité tu však človek prežíva inak ako doma. Na plno, intenzívnejšie, emočnejšie. Presťahovať sa na druhú stranu sveta je veľká výzva. Z každej strany je môj život úplne odlišný…
Škola nám začíná každý den už v sedm ráno, což je na mě moc brzo. Vstávám ale ve stejnou dobu jako v Česku, protože tam jsem ještě jezdila necelou hodinu vlakem. Do školy nás vozí na střídačku rodiče mých sousedů a ze školy nás vyzvedává moje host mamka. Každý den máme školu do 13 hodin. Což je hodně dobré. A na oběd jezdím domů.
Kdyby jste mi pár let zpátky řekli, že mě dneska najdete tady, v Brazílii, ve městě São José dos Campos, asi bych vám to ani nevěřila. Doopravdy jsem se vydala na největší dobrodružství mého života. Na roční výměnný pobyt! Asi bych měla začít tam, kde to všechno začalo. Před třemi lety, kdy našla stránku programu Rotary Youth Exchange…
Rio v nás všech vyvolávalo smíšené pocity. Všichni jsme byli tak trochu smutní, jelikož to byl konec našeho výletu a ten opravdu nikdo z nás nechtěl ukončit, na druhou stranu to bylo tak trochu vzrušující být ve světoznámém Riu, a pak taky trochu zklamání, neboť až na pár velmi zajímavých míst to prostě bylo jenom další velké město a my všichni jsme měli neskutečně velká očekávání…
Tenhle buggie ride byl ještě lepší než ten předtím a to hlavně kvůli vyšší rychlosti, kterou jsme jeli a zastávce na skibundu, neboli sjezd dun na prkně do laguny. Samotný sjezd byl super, ale když jste pak chtěli jet znova, museli jste vyjít po té rozžhavené duně nahoru a v tu chvíli se vám doslova smažily nohy. Dále jsme měli krátkou projížďku na koních, která podle mě moc nestála za to, jelikož to bylo takových 800 metrů tam a pak zpátky po pláži kterou jsme si mohli projít pěšky…
