V sobotu 27. září pořádal Rotary distrikt 4500 akci v João Pessoa. Feira das nações, neboli Veletrh národů, je každoroční akce, kde každý inbound reprezentuje svůj národ, kulturu a tradice. Jelikož je tahle akce pořádána v nákupním centru, je přístupná publiku – díky tomu si většina z nás procvičila portugalštinu!
Prvý týždeň som sa zoznamoval s ostatnými členmi ich rodiny, spoznával Fortalezu a jej prekrásne pláže a okolie. Druhý týždeň som začal chodiť do školy, kde som bol prekvapený, ako rýchlo som sa dokázal adaptovať a nadviazať nové priateľstvá. Všetci v mojej škole sú veľmi milí a každý sa so mnou chce o niečom porozprávať, niečo sa spýtať alebo ma naučiť novú nadávku po portugalsky, ale to nie je až také dôležité.
Ve středu jsem měl svůj první školní den. Všechno bylo v pohodě, seznámil jsem se s třídou, která mi pomohla se vším, co jsem potřeboval. Mám štěstí, že tady v Brazílii, když jste cizinec, se s vámi všichni chtějí bavit i když neumí anglicky. Prostě když jste gringo (cizinec), tak jste celebrita.
Tak je to tady právě jsem přistál na brazilské půdě. Nechce se mi tomu ani věřit, ono to fakt není sen! Hned jak jsem vyšel z letadla, dal jsem vědět domů, že jsem v pořádku a že je ze mě ofiko Brazilec. Po překonání brazilského letiště, vyzvednutí kufrů a vízové kontroly na mě čekala moje nová rodina.
Když jsem po 14 hodinách cestování konečně přistála v Recife, rodina mě přivítala s křikem, nápisem a vřelým objetím. Přijali mě ihned s láskou a za to jsem jim moc vděčná. Hned jak jsme dorazili domů, v pokoji mě uvítal ohromný výhled na oceán a pláž, který jsem si zamilovala. Jelikož jsem do Brazílie přiletěla okolo čtyř hodin ráno, rovnou jsme si dali doma brzkou snídani – čerstvé ovoce (po kterém už asi nikdy nedostanu chuť na to naše z Alberta), typický brazilský dort – Bolo de brigadeiro, džus a čerstvé pečivo.
Pred odchodom bol domov len miesto. Po návrate sa stal pocitom, ktorý nosím všade so sebou. Môj život sa rozdelil na dve kapitoly: na tú „predtým“, keď som netušila, čo všetko mi chýba, a na tú „potom“, keď som zistila, ako veľmi sa dá niekam patriť. A „saudade“, jedno slovo, ktoré mi kedysi nič nehovorilo, sa stalo tým najhlasnejším v mojom srdci.
