Poslední den jsme byli v přírodním akváriu, kde jsme šnorchlovali. Předtím jsme se ještě šli podívat na zraněná zvířata, kterým tam pomáhají vrátit zpět do přírody. Šnorchlování bylo snad nejlepší za celý můj život. Plavali jsme v průzračné řece plné malých i velkých ryb a viděl jsem i docela velkého kraba. Zakončili jsme to dvěma skoky z hrazdy, která byla upevněna na zip line. K obědu jsem si dal grilovaného jacaré (krokodýl), který byl dobrý, ale chutná jako kuře. Večer nám na hotelu připravili party. Hrál nám DJ a všichni tancovali.
Spoustu lidí si myslí, že odjet na rok na výměnu je těžké. Ale co teprve návrat domů? Opustit nový život, rodinu, přátele, zázemí, kulturu, jazyk, školu a “druhý” domov? Nebudete mi věřit, ale návrat domů byl mnohokrát těžší. Výměna uteče rychleji, než si myslíte a vy se ani nestačíte otočit a už jedete domů. Z desíti měsíců se nakonec stane deset dní a začnete si uvědomovat, že to jednou musí přijít.
V pořadí už druhý celodistriktní meeting, Veletrh národů, na kterém jsme prezentovali naše země ve stáncích, se pořádal tuto sobotu. Jak si ale asi dokážete představit, neobešlo se to bez menších komplikací a celotýdenních příprav. Dohodli jsme se, že Česko a Slovensko bude mít jeden stánek, hlavně protože nás je málo (pouze já, Ela a Giovanna – minulý rok strávila na Slovensku) a i protože jsme pod jedním distriktem. Já jsem si dal za úkol sestříhat video, které poběží v pozadí. A to jsem taky udělal, pracoval jsem na něm celý týden ve volném čase s celkovým časem trvání něco málo přes hodinu. Taky jsem dostal nápad navrhnout a vytisknout banner, abychom udělali nás stánek ještě více zajímavý.
Naprosto nezapomenutelným pro mě byl i únorový karneval, kdy jsme se vypravili do největšího brazilské města, São Paulo, abychom mohli na vlastní oči spatřit alegorické vozy v průvodu zatím co se po celé zemi rozezněli tóny samby. Na místo jsme dorazili v jedenáct večer a průvod končil až další den v sedm ráno. Vůbec jsem si neuvědomovala, jak moc jsem ospalá, dokud jsem neodpadla ve vlaku, aniž bych věděla o tom, že usínám a spala celou cestu až domů. Rozhodně to za to ale stálo, protože když jsem viděla všechny ty tanečnice, hudebníky s velkými bubny a krásné až pohádkové vozy, které jsem do té doby znala jen z filmů a dokumentů, znovu jsem si uvědomila, jak velké štěstí mám, že tohle všechno mohu prožívat a jak krásnou zemí Brazílie je.
V pondělí po meetingu jsem se byl v noci s Mauriciem projet na kole do části Pindy, která se nazývá Moreira César. To bychom nebyli v Brazílii, kdybychom cestou nepotkali asi 3 Mauriciovy kamarády, navštívili jsme jeho sestru a párkrát jsme zastavili jen tak.
Dnešný príbeh začína vo štvrtok. Mám po škole a sedím v aute s mamou, ktorá ma vezie domov. Zrazu si mama spomenie, že zabudla môj obed v robote. Rozhodne sa poslať mi ho cez UBER. Vysadí ma pred vchodom do bytovky, počká kým zájdem dnu a vráti sa späť do práce. Vráťme sa, ale späť k UBERu, lebo tu začína tá zábavná časť.
Zaregistrujte se do našeho emailového seznamu a nenechte si ujít žádné novinky.
Pro úspěšnou registraci k odběru novinek z našeho webu potvrďte prosím vaši emailovou adresu kliknutím na odkaz v emailu, který jsme vám poslali. Děkujeme!
Subscribe
Pin It on Pinterest
Používáme cookies, abychom vám zajistili co možná nejsnadnější prohlížení našich webových stránek. Další používáním tohoto webu s tím souhlasíteSouhlasímVíce informací
