Jedenáct měsíců uteklo jako jeden a můj výměnný pobyt v Brazílii, téměř rok mého života, na který jsem se tak dlouho připravovala a nepředstavitelně těšila je za mnou. Ani nevím jak se to tak rychle událo, ale nejdou jsem zase zpátky doma a pomalu mi dochází, že se to všechno doopravdy stalo, i když se to zdá být jen nádherným snem, který se mi v noci zdál.
Opravdu, moje výměna byla přesně podle všech mých představ. Přirozeně jsem se před výměnným pobytem často nechávala unášet vírem fantazie a představovala jsem si, jaké to asi bude, bydlet rok v daleké Jižní Americe. Bez rodiny a bez místa, které nazývám domovem. Někdy mi to celé znělo úžasně, jindy jsem z toho snad měla víc strach. To jsem ale vůbec netušila, že mě hned od prvního dne přivítá ta nejlepší host rodina, kterou jsem si mohla přát. Rodina, kterou v průběhu roku začnu brát jako svou druhou vlastní.
Rodinné pouto
Velmi brzy mi došlo, že se není čeho bát. že na to celé vůbec nejsem sama. Že mám za sebou spoustu lidí tam i tady, kterým na mě záleží a kteří tady vždy budou pro mě. Když mi bude těžko, budu mít problémy, nebo snad jen budu potřebovat obejmout a říct, že je vše v pořádku. Hlavně moje host maminka byla po celou dobu mou velkou oporou a já jsem moc věčná, že mám tu čest ji zvát nejen host matkou, ale i jednou z mých nejlepších přítelkyň. Mohu s ní mluvit úplně o čemkoliv, a i teď po konci výměny si často voláme a zůstáváme v kontaktu. Až později mi došlo, jak velké štěstí mám, že jsem svou výměnu mohla trávit v této rodině.
Díky tomu, jak lehce a rychle jsem si zvykla ve svou první rodinu, moc se mi nechtělo měnit jí. Dokonce jsem i přemýšlela nad variantou zůstat u nich celý rok. Rozhodla jsem se nakonec ale přece jen pro změnu, protože mi to přinese opět úplně jiné zkušenosti, což je přesně to, proč jsem se na výměna vlastně vypravila. A tak jsem se v březnu přestěhovala do rodiny jedné z mých kamarádek ze školy. A vůbec toho nelituju. Nebylo to sice vůbec jako v mé první rodině, ale bylo to zase jinak obohacující a skvělé. Zvláštně moje malá host sestřička, které bylo teprve sedm. Nejdříve jsem se dost bála, jak to bude fungovat, protože v rodině žádné děti tohoto věku nemám, ale dost jsme si na sebe dost zvykly a já jsem s Valen trávila skoro každé volné odpoledne.
Amazon expedice
Já a krokodýl
Návštěva domorodého kmene
Kamarádství
Kromě štěstí na rodiny jsem měla i úžasné kamarády. Ať už ve škole, kde jsem se s pomocí mé host sestry, která navštěvovala stejnou třídu a já zapadla od prvního dne do její skupinky kamarádů, nebo ve skupince inboundů v mém host městě São José dos Campos. Bylo skvělé, že jsme si všichni rozuměli a kdykoliv jsme měli šanci, dělali jsme všechno spolu. Dokonce i naše host rodiny se znali a o víkendech nás všechny spolu brali na výlety a k moři. Věřím, že jsem si v průběhu tohoto posledního roku vytvořila mnoho skvělých přátelství, které vydrží na celý život. Díky těmto lidem jsem se dozvěděla mnoho nejen o brazilské kultuře, ale poznala jsem i zvyky v ostatních zemích mých kamarádů z výměny.
Splněné sny
Za svou výměnu jsem zažila své nejlepší zážitky a vytvořila jsem si ty nejlepší vzpomínky. Byla jsem na měsíc o letních prázdninách (v Brazílii jsou roční období opačně, tedy se jednalo o leden) s ostatními inboundy na výletě na severozápadu země, kde jsem oslavila i své devatenácté narozeniny. Šlo o zatím nejlepší narozeninový den, jaký jsem vůbec zažila. Celý den plný surfování, které jsem si už dlouho snila vyzkoušet, nejkrásnější pláže, na které jsem kdy byla a kamarádi z celého světa.
Naprosto nezapomenutelným pro mě byl i únorový karneval, kdy jsme se vypravili do největšího brazilské města, São Paulo, abychom mohli na vlastní oči spatřit alegorické vozy v průvodu zatím co se po celé zemi rozezněli tóny samby. Na místo jsme dorazili v jedenáct večer a průvod končil až další den v sedm ráno. Vůbec jsem si neuvědomovala, jak moc jsem ospalá, dokud jsem neodpadla ve vlaku, aniž bych věděla o tom, že usínám a spala celou cestu až domů. Rozhodně to za to ale stálo, protože když jsem viděla všechny ty tanečnice, hudebníky s velkými bubny a krásné až pohádkové vozy, které jsem do té doby znala jen z filmů a dokumentů, znovu jsem si uvědomila, jak velké štěstí mám, že tohle všechno mohu prožívat a jak krásnou zemí Brazílie je.
Já a můj host taťka
Poslední chvíle s mojí host sestrou
Mým nejoblíbenějším zážitkem z celé výměny a možná i za celý život je ale určitě moment, kdy jsme díky organizaci Belobrasil vycestovali do deštného pralesa v Amazonu. O takovém výletu jsem už dlouho snila, ale nikdy by mě nenadpadlo, že se mi právě v průběhu výměny splní. Opravdu příležitost, která se naskytne možná jen jednou za život. Milion různých papoušků a ptáků, lenochodi, lov piraní za rozbřesku a krokodýli. Dokonce i návštěva kmene tamních původních obyvatel, kteří nám předvedli svůj způsob života a obřadné tance doprovázené jejich rituály. Byla to naprosto nezapomenutelná expedice.
Nejlepší byl určitě ale moment, kdy jsme se poslední noc výletu shromáždili všichni na přídi lodi, kterou jsme celý výlet obývali a objevovali na ni krásy řeky jménem Rio Negro. Nejdříve jsme se všichni spolu loučili, podepsali jsme si navzájem vlajky a potom jsme si sedli spolu do kruhu, zhasli jsme všechny světla na lodi a všichni jsme naprosto ztichli. Ticho ale rozhodně nenastalo, protože se všude okolo rozezněli zvuky lesa a přírody, která se právě probouzela k nočnímu životu. A navíc se nad námi rozzářila nádherná hvězdná obloha, nezkalená smogem ani světly města, které od nás v tu chvíli byli kilometry daleko. Řeka nás kolébala a v tu chvíli, jako by nebylo nic než jen my a příroda. V tu chvíli jsem byla neskonale vděčná, jen za to, že jsem. A tento pocit mě provázel i zbytkem výměny a jistým způsobem ho v sobě uchovávám i teď. Kousek amazonského lesa, který jsem si s sebou přivezla zpátky.
Vděčná
Když se takhle ohlížím za svou výměnou, první slovo, které mě napadá, je vděčnost. Za to, jak skvěle to všechno dopadlo. Všem mým rodinám v Brazílii, a hlavně té české za to, že ve mě vždy věřili a věděli, že to zvládnu i v momentech, kdy já jsem si tím nebyla jistá. Že se nezlobili, když jsem se jim dva měsíce skoro neozvala, protože jsem potřebovala často celé zpracovat. A že tu budou vždy pro mě, kdykoliv budu potřebovat zase domov. Děkuju.
V neposlední řadě jsem také vděčná Rotary za tuto úžasnou zkušenost a všechny příležitosti, které se mi díky němu nejen v posledním roce otevřeli. To, co cítím je obrovským důkazem, že vaše práce má cenu. Děkuji za nejlepší rok mého života.
SOJÁKOVÁ Sára RC Brno → D 4571 Brazílie
