Ak vás to aspoň trochu ťahá do sveta, treba ten hlas počúvnuť, lebo doma z gauča nikdy nebudete môcť povedať, že ste sa na začiatku studeného júna po kolená v morskej vode na pláži Ipanema v Riu de Janeiro objímali s ľuďmi, ktorí vám zmenili pohľad na život. Či už chcete ísť na studenú Aljašku alebo do tropickej Austrálie, všetko medzi týmito krajinami môže byť na malú chvíľku vaše.
V dubnu jsem zažila nejsilnější zážitek celého mého výměnného pobytu – expedici do Amazonie, největšího deštného pralesa na světě. Na tomhle výletě jsem toho zažila tolik! Byla jsem ubytovaná na lodi, která plula po největším přítoku řeky Amazonky – Rio Negro. Rybařila jsem piraňe, pohladila si růžového delfína, navštívila osadu Indiánů, viděla krokodýly i lenochody i amazonské opičky. Pomohla jsem starat se o sladkovodní želvy a zasadila strom. Udělala jsem si vzpomínky na celý život!
Približne pred mesiacom sa tu začali veľkonočné prázdniny. Slovanské tradície, ako korbáče či polievanie ľadovou vodou, sa sem nedostali, takže boli všetci zhrození, keď som im popisovala, ako ma môj vlastný otec a bratia vyťahujú z izby na Veľkonočný pondelok a oblievajú ma, aby som bola zdravá. Brazílčanom to vôbec nedávalo zmysel a úprimne povedané som im to sama nevedela vysvetliť. Namiesto maľovania vajíčok tu do foriem vylievajú čokoládu a v kostoloch si nechávajú posvätiť palmové listy, ktoré až do ďalšieho roka ukladajú pod matrac.
Pondelok ráno 24. 3. okolo ôsmej ma host rodičia odviezli na letisko. Už v tomto momente som sa klepala nedočkavosťou. Výlet do Amazónie bol jeden z najsilnejších dôvodov, prečo som chcela ísť na výmenu práve do Brazílie. Po ôsmich mesiacoch sa to stávalo realitou! Úprimne sa mi tomu ani nechcelo veriť, no odkedy som po prvýkrát uvidela z okienka lietadla tú obrovskú masu lesa mi z tváre nezmizol úsmev. Na letisku nás vyzdvihlo jedno z dievčat od Belo Brasil a autobusom (spolu aj so zvyškom ľudí z môjho dištriktu) sme sa dopravili k prístavu na Rio Negro.
Môj šesťdňový výlet do Recife, hlavného mesta štátu Pernambuco, sa začal skoro ráno. O 5:00 sme ja, môj consellor a jeho žena vyrazili z Juazeira do Norte. Recife sa nachádza 600 km od Juazeira do Norte, takže nás čakala dlhá cesta autom. Mali sme tri zastávky – na raňajky, desiatu a obed. Pravdupovediac, polovicu cesty som prespala, takže cesta ubehla veľmi rýchlo (približne 8 hodín). Hneď po príchode do Recife sme pokračovali priamo do prvého „must-visit“ miesta – Olinda. Toto mestečko je známe svojimi farebnými koloniálnymi domami, úzkymi uličkami a úžasnými výhľadmi na oceán. Mimochodom, bol to môj prvýkrát v živote, keď som videla nekonečný oceán na vlastné oči. Pravdu povediac, vyhŕkla mi aj slzička.
Nejdříve bych chtěl říct, že Brazílii můžeme vidět ze dvou různých pohledů. První, který zažijete, když pojedete do velkých měst u oceánu, je ten, který uvidíte na sociálních sítích. Avšak druhý už tak hezký být nemusí. To je ten ve městech bez velkého turismu, kde procházíte znečištěnými ulicemi plnými odpadků.
Častěji než místní obyvatele tu potkáte toulavé psy a kočky, a to nejčastěji kolem restaurací. Nemusí to platit všude, avšak spousta míst, která jsem navštívil, tak bohužel vypadala. Kdyby se mě někdo zeptal, co je na této zemi tedy tak úchvatného, nepotřeboval bych se ani zamyslet a uměl bych odpověď. U mě je to jednoznačně příroda.
