fbpx

V Brazílii sice nemají jarní prázdniny, ale za to tady mají jiné volno v podobnou roční dobu. Takzvané dny karnevalu jsou tři dny, které jsou, jak asi můžete tušit, vyhrazeny pro karneval. Moje host-rodina se ale rozhodla, že se v tuto dobu podívají do New Yorku, takže jsem tady v Brazílii zůstal poněkud sám.

Celý týden jsem tak zůstal u rotariánky Valérie na chatě ve městě Aldeia. Bylo to vcelku pěkné místo. Koupali jsme se v bazénu, měli grilovačku a dokonce jsme stihli i zmoknout. O tomto ale tento příběh vůbec není. Tento příběh je o víkendu tohoto týdne.

Vyrazili jsme již v pátek (16.2.) dopoledne. Sraz jsme měli domluvený na devátou s tím, že Kennedy přišla trochu později. Řidič měl dorazit nějak kolem půl desáté, ale po chvilce čekání venku nám ale bylo sděleno, že se náš řidič zpozdí asi o hodinu, takže jsme si šli radši sednou dovnitř do altánu, ať nestojíme venku na ulici. Potom, co Artur konečně dorazil, nás čekala asi hodinu a půl dlouhá cesta na jih od Recife. A protože nás z Recife jelo poměrně dost, museli jsme se rozdělit do dvou aut.

Krátce po dvanácté hodině jsme dorazili přímo do plážového klubu, kde právě probíhala párty vedení města Sirinhaém. Zde je možná vhodné doplnit kontext našeho výletu: Ve městě Sirinhaém se plánuje založení nového Rotary klubu, proto starostka Sirinhaému pozvala členy Rotary z Recife, aby nám představila město a vysvětlila plány do budoucna. Po pozdním obědě jsme odjeli do hotelu, kde jsme se ubytovali a kde už jsme zůstali celý zbytek dne. Večer bylo dokonce karaoke, takže o zábavu bylo postaráno.

A začínáme hned z rána

Následující den v sobotu byl naplánovaný odjezd hned na osmou hodinu ráno (což je o víkendu docela brzo). Všem se ale podařilo vstát včas a my jsme tak jeli na první část našeho výletu. A tou byl ostrov Santo Aleixo. Ještě předtím, než jsme ale na ostrov vypluli, jsme na sebe opalovací krém – ale jak jsem později zjistil, já ne dostatečně…

Protože nás bylo docela dost, jeli jsme na více lodích zároveň. Nejeli jsme ale dlouho, protože ostrov se nacházel poměrně blízko pobřeží. A když jsme se na ostrov konečně dostali, většina z nás v tom nesnesitelném horku šla okamžitě do moře se trochu opláchnout a hlavně ochladit. Po chvilce dělání plážových věcí na pláži jsme ale šli společně ostrov prozkoumat trochu dál do vnitra.

A to bych nebyl já, aby se mi při tom nepovedlo se ztratit. Totiž, když jsme došli na pláž, která byla na druhé straně ostrova, šel jsem si na chvilku sednout do stínu. Když jsem se potom ale po chvilce vrátil, už jsem ostatní na zmíněné pláži nenašel. To by možná i byl docela problém, naštěstí ten ostrov nebyl nějak zvlášť velký. Vrátil jsem se tak na hlavní pláž, kde už samozřejmě všichni čekali. A přesně tady jsem i zjistil, že jsem se možná nenamazal opalovacím krémem dostatečně. V tomhle ohledu následující dva dny nebyly moc příjemné…

Další výhled na ostrov Santo Aleixo

Roztomilý krab

Výhled na pláž

Z ostrova přímo do dílny

Odpoledne nás taky čekal zajímavý program. V Sirinhaému sídlí místní sochař, který pracuje se dřevem, a my jsme měli tu čest se podívat do jeho dílny. Nido nás nejenom provedl výstavou jeho práce, ale dokonce nás vzal i do zákulisí, abychom se podívali, jak takové díla vznikají.

Na konci nás dokonce nechal i zkusit si, jak se vlastně se dřevem pracuje, a to na vlastní pěsti. Při odchodu nás ještě stačil překvapit tím, že nám rozdal menší dárek jako vzpomínku na něj a na Sirinhaém. Můžu mu určitě slíbit, že si ho určitě vystavím v mém pokoji.

Nidovy dřevěné výrobky

Socha jezdce na koni v životní velikosti

Zatím ještě nedodělaná socha v dílně

A na farmu cukrové třtiny

V neděli jsme opět vyjeli už brzy z rána, ale tentokrát už se sbalenými kufry, protože už nebylo v plánu se na hotel vracet. Kufry jsme ale naložili do jiného auta, než jsme měli jet my sami. Na dnešním plánu totiž byla exkurze nejen do továrny, která zpracovává cukrovou třtinu, ale i do jejích přilehlých polí a farem. Proto jsme taky museli jet terénními auty, protože klasické auto by asi úplně nezvládlo zátěž cest v brazilské divočině.

Po krátké cestě jsme dorazili na místo, kde nás přivítal přímo majitel továrny. Společnost Usina Trapiche byla založená už v roce 1887. Vyrábí nejenom cukr a alkohol (který jsme bohužel neměli možnost ochutnat), ale i elektřinu. Po stručném úvodu jsme šli do malého historického muzea, kde byla ukázaná technologie z dob, kdy tato společnost vznikala. Dále jsme se šli podívat i k historické vile, která v minulosti sloužila jako bydlení pro majitele společnosti a jeho rodinu. V současnosti už se už k tomuto účelu ale nepoužívá. 

Samozřejmě by tato továrna ale nefungovala bez cukrové třtiny, takže tu získává z přilehlých polí a farem z okolních oblastí, ty jsou vzájemně propojené sítí dlouhých a klikaticích se lesních cest. A právě tyto farmy byly naše další destinace. Po relativně dlouhé jízdě plné úžasných výhledů brazilské krajiny jsme konečně dorazili k první zastávce. A vzhledem k tomu, že už bylo pozdní dopoledne a byl čas na malou svačinku, na nás čekala trochu netradiční ochutnávka. Bylo to totiž poprvé, co jsem ochutnal maso pásovce – překvapilo mě, jak chutný je. Je ale nutno dodat, že tady v Brazílii je pásovec chráněné zvíře… ups.

Venkovní altán před vilou

Vystavená parní lokomotiva

Lesní cesta

Po krátké ochutnávce jsme pokračovali dál. Naše další zastávka byly vodopády na nejmenované řece (snažil jsem se dohledat jméno podle Google map, ale prý žádný takový vodní tok neexistuje). Tam jsme na chvilku vylezli, abychom udělali několik fotek a zároveň i trochu prozkoumali okolí. (úvodní fotka článku). Trochu smutné je, že jsme si tady kvůli nedostatku času nemohli zaplavat. Ale co už, toho byl přece plný Pantanal.

Netrvalo dlouho a vyrazili jsme znovu na cestu. A tady tento přejezd už nebyl tak bezproblémový, jako ty předchozí. Uprostřed dlouhého stoupání do kopce se totiž prvnímu autu v naší koloně rozbil motor. Všichni jsme proto postupně povystupovali a zvědavě pokukovali, co se bude dít a jestli se to vůbec podaří opravit. Naštěstí ale řidiči byli velmi šikovní a auto se asi po deseti minutách podařilo opět uvést do pohybu. Zbytek cesty už se bez komplikací opravdu obešel.

Když jsme konečně přijeli k naší poslední zastávce dne, byl už víc než čas oběda. A přesně ten byl i hlavní náplň tohoto zastavení. Po tom, co pozvolna ustal chaos z přesunu na nové místo, jsme zasedli ke stolu a začali hodovat.

A protože jsme byli v oblasti, kde se pěstuje cukrová třtina, bylo jenom přirozené zkusit i její šťávu. Co už ale tak přirozené nebylo (tedy alespoň ne pro mě), byla zvláštní příloha k masu ve formě smažených brouků. Zpočátku jsem se sice trochu zdráhal je zkusit, ale v momentě, kdy jsem se zakousl do prvního, jsem vůbec nelitoval. Pořád to ale není nic, co bych chtěl jíst každý den.

Vodopády na neexistující řece

Takto vypadá pásovec na talíři

Ochutnávka

Po obědě jsme odjeli k Arthurově chatě v Sirinhaému, kde proběhlo závěrečné rozloučení, a pak už hurá zpátky do Recife. Opravdu musím uznat, že i přes to, že se mi v sobotu podařilo spálit, byl tohle asi zatím jeden z nejlepších víkendů výměny vůbec. Bylo úžasné sledovat nejenom místní kulturu umění, ale třeba i právě to, jak vůbec funguje farmaření cukrové třtiny. Sirinhaém je opravdu zajímavé město, když víte, kam se dívat.

A tím i končí náš dnešní příběh. Ale nezoufejte, již brzy se můžete těšit na příspěvek o mém velkém výletu k vodopádům Iguaçu. A tentokrát už určitě nebudete muset čekat dlouho. Tak tedy na přečtenou.

Díky, Viki.

Další články od Vikiho

Veletrh národů
,

Veletrh národů

V pořadí už druhý celodistriktní meeting, Veletrh národů, na kterém jsme prezentovali naše země ve...

Výlety výlety… a další výlety
,

Výlety výlety… a další výlety

Ne každý musí den být něčím zajímavý a jedinečný. To je docela důležitý fakt, který...

 

Pin It on Pinterest

Share This

Sdílejte tento příspěvek se svými přáteli!