Eva Vintrová: Svět pod jednou střechou – příběhy hostitelské rodiny

K hostování zahraničních studentů jsem se dostala spíše oklikou. Jednoho dne jsem si usmyslela, že pro moje děti bude „nejlepší“, když si zlepší jazykové dovednosti a rozšíří kulturní obzory přímo prostřednictvím života s rodilým mluvčím – a to ideálně pod jednou střechou. Kontaktovala jsem proto několik organizací s nabídkou, že bychom rádi někoho hostili. Sama jsem totiž několik let žila v zahraničí, dokonce jsem působila jako au-pair, takže jsem „přesně věděla“, do čeho jdu. Děti mluvily obstojně francouzsky a anglicky, a tak jsme si dokázali představit, z jaké země by mohl náš host pocházet. Moje očekávání však dopadlo úplně jinak.

Na Mikuláše k nám dorazil osmnáctiletý Ryouma z Japonska. Do rodiny jsme ho přijali na naší tradiční mikulášské besídce – seznámili jsme ho s českým zvykem čerta a Mikuláše, zpívali adventní koledy a on nám na oplátku vyprávěl o japonské kultuře.
Dostal od nás obrázkovou knížku českých bajek, které jsme každý večer společně četli, aby trénoval výslovnost. Většinu komunikace jsme však vedli v angličtině, která pro něj – i přes deklarovanou úroveň B1 – byla velkou výzvou. Pro jistotu jsem mu často pokládala kontrolní otázky typu „ano/ne“ nebo psala pokyny do mobilu, aby mohl využít překladač, v jehož ovládání byl mistr.

Děti o japonskou kulturu příliš zájmu nejevily – neměly trpělivost s jeho kostrbatou angličtinou, a navíc ho vnímaly jako konkurenci v boji o moji pozornost (byli jsme tehdy krátce po rozvodu). Přesto se ho děti snažily vtáhnout do společnosti svých kamarádů a občas ho vzaly na různé akce. Kvůli jazykové bariéře však jen těžko navazoval rozhovory, a tak často zůstával spíše v roli tichého posluchače. Jediná, kdo si tak skutečně rozšiřovala kulturní obzory a procvičovala angličtinu, jsem byla já. A přiznám se – užívala jsem si to. Ryouma na mě každý den čekal s knížkou a touhou povídat si, což se o mých pubertálních dětech říct nedalo. Byl nesmírně zdvořilý, čistotný a vděčný za každé jídlo. Před jídlem se modlil, boty měl vždy pečlivě srovnané, pokoj uklizený a vzhled upravený – v ostrém kontrastu s „tvořivým chaosem“ mých dětí v jejich pokojích. Brali jsme ho na běžky, lyže, do Národního divadla na Prodanou nevěstu, na koncert Ondřeje Havelky, pekli jsme spolu cukroví. Zapsala jsem ho dokonce na kroužek stolního tenisu.

Zamýšlela jsem se nad smyslem výměnných pobytů. Co znamená pro osmnáctiletého mladíka odjet do „malé“ České republiky, kde se mluví jazykem, jenž globálně téměř nikdo nepoužívá, kde nesmí pít ani randit, nikdo mu pořádně nerozumí a musí vyměnit sushi a čerstvé ryby za knedlíky a řízek? Pochopila jsem, že je to vlastně lekce samostatnosti a odolnosti, kterou by měl mladý člověk absolvovat, aby z něj vyrostl dospělý s pevnými hodnotami. A také příležitost stát se „kulturním ambasadorem“ – někým, kdo po návratu do své země šíří dobré jméno hostitelské země. Že se Ryouma cítil dobře, mi potvrdil jeho dopis na rozloučenou, v němž napsal, že se u nás cítil opravdu jako doma. A to je pro hostitelskou rodinu největší odměna.

Nás tato zkušenost obohatila ve všech směrech. Naučila nás větší trpělivosti, otevřenosti a schopnosti vidět svět očima někoho jiného. Dětem dala přirozený kontakt s cizími jazyky a kulturami, což jim později výrazně usnadnilo jejich vlastní pobyty v zahraničí – věděly, co mohou očekávat, i jak se lépe integrovat.