Kateřina Smetková: Postřehy novopečené hostitelské rodiny

První krok k rozhodnutí stát se hostitelskou rodinou se nedělá snadno. Ruku na srdce, komu z dospělých se chce opustit svůj zažitý stereotyp a svůj čas a životní prostor náhle sdílet s člověkem, za kterého ještě nese zodpovědnost, a o kterém netuší vůbec, ale vůbec nic.

Popravdě, toto rozhodnutí bylo v našem případě asi tím nejtěžším, které jsme učinili.

Byl nám přidělen student z Kanady, Graham Monks. Ještě předtím, než k nám přiletěl, jsme měli možnost se s ním přes Teams spojit. Již na toto setkání byl připraven. Se seznamem 48 otázek jsme se po hodině dostali asi do poloviny. Zajímal se, kdy má kdo narozeniny, jak se pouští pračka, případně zda máme nějaké přání, co nám má z Kanady přivézt.

Hned na letišti nás zarazilo, jak moc je vysoký. Měřil téměř 2 m (naše rodina patří vzrůstem spíše k těm menším) a přivezl si dva velké kufry. Obsah prvního pro nás byl naprosto fascinující, protože obnášel asi 10 plyšových hraček a různé suvenýry, které měl připraveny pro hostitelské rodiny. Bohužel jeho šatník ve druhém kufru byl dost katastrofální. Například z bot měl jen jedny děravé tenisky a boty do tanečních. Stejně nedostatečný a nepraktický byl zbytek jeho oděvu, který z velké části tvořilo oblečení na baseball.

Graham sám byl ale strašně milý, ne moc mluvný (na začátku jsme mluvili pouze anglicky, protože s češtinou začínal až zde). Zpočátku spal extrémně mnoho, až jsme si říkali, jestli není nemocný. Sám o sobě ale tvrdil, že je takový medvěd a že právě hybernuje. Hned ze začátku, kdy pro něj zdejší pobyt nebyl vůbec jednoduchý, ještě chytil angínu. Kulturní rozdíly jsou opravdu velké a projevují se různě. Například tím, že u nás jsou antibiotika na předpis, zatímco v Kanadě se dají koupit v drogerii, je zřejmě i přístup k jejich užívání rozdílný. Takže, přestože jsme mu denně připomínali, že si je musí brát pravidelně a rozhodně je musí dobrat, i když už se cítí lépe, po několika týdnech jsme při úklidu zjistili, že jich polovina leží na poličce.

První měsíc byl pro Grahama krušný i proto, že netušil, že má slabou alergii na peří a vždy, když se necítil dobře, si šel lehnout, což jeho situaci vůbec nezlepšilo. I s nákupem bot jsme zažili něco, co není úplně běžné. Jeho velikost bot 48/49 totiž obvykle v obchodech nemívají, takže když jsme potřebovali nakoupit sandály na víkend, zjistili jsme, že jedině po internetu a rozhodně ne s dodáním do druhého dne.

Myslím, že s námi zažil spoustu nového. Z velkoměsta, jako je Toronto, se dostal do malé vesničky Lužice u Hodonína, kde jsme mu ukázali místní muzeum plné krojů a dobových předmětů. Poznal s námi také Valtice a Lednicko-valtický areál. Poprvé v životě ušel 15 km v horách, což ho zmohlo tak, že večeřel až po dvou hodinách spánku. Také poprvé jel na kole s přehazovačkou, znovu začal jezdit na lyžích, což celkem obstojně zvládl během prvního dne. V Jeseníkách, kde máme chalupu, dobyl nejvyšší vrchol Rychlebských hor i Jeseníků a byl také prokazatelně historicky prvním Kanaďanem, který sjel na saních z Lesního baru až do Horní Lipové. V Hodoníně ho náš kamarád vzal na horolezeckou stěnu a protože se mu tam zalíbilo, začal chodit pravidelně. K Vánocům pak od nás dostal lezecké boty, tak doufáme, že je ještě v budoucnu někdy využije.

Jako jediný z naší rodiny si zalyžoval v Itálii. Původně jsme měli jet všichni, ale protože náš syn těsně před odjezdem dostal neštovice a druhý je ještě neměl, museli jsme jako rodina zájezd odříct. Tak poznal rodinu mé sestry a spoustu našich kamarádů.

Také jsme ho provedli po Praze, kde ho zaujala zejména historie města a množství cizojazyčně mluvících studentů (což mu v Hodoníně asi velmi chybělo).

Zajímavé byly i společné večeře, kdy vždy snědl vše, co dostal na talíř (bez ohledu na množství). Nikdy neremcal; pouze u krupicové kaše (kterou naše děti milují) mě požádal, abych mu ji příště nedělala.

Aby také zažil nějaký pracovní den, vzali jsme ho na odklízení větví po pokáceném stromu. Snažil se být nápomocný, takže následujícího dne odmítl s námi jít i na návštěvu města se slovy, že bude raději odpočívat. Ke konci pobytu si již našel více kamarádů ze školy, takže s námi tolik času netrávil. Naučil se spoustu věcí, které doma evidentně nedělal, ale v životě je jistě využije (například ovládat pračku a sušičku, ohřát si sám jídlo nebo smontovat nábytek).

Jeho pobyt u nás byl opravdu obohacující i pro celou naši rodinu. Náš nejmladší syn (vypadali vedle sebe jako David a Goliáš) ho od prvního dne úplně zbožňoval. Přestože se s ním nebyl schopný domluvit, neustále ho objímal, díval se s ním na telefon nebo dělal blbosti. Museli jsme mu později zakazovat, aby za ním chodil tak často, protože bylo jasné, že lehce introvertní Graham svůj čas tráví rád i sám.

Pro druhého staršího syna byl jeho nový bratr výzvou ke zlepšení v angličtině, aby si mohli společně popovídat. Naopak on měl za úkol učit Grahama česky (což se moc nepodařilo).

Pro nás jako rodinu se jednalo o zajímavou zkušenost, která nám přinesla spoustu nových zážitků, za které jsme moc rádi.