V pondělí jsem vyrazila s hostitelským strejdou koupit všechny ingredience na pravé české cukroví, které jsem chtěla upéct pro své hostitelské rodiny. Musím říct, že samotné nakupování surovin bylo ještě docela v pohodě, ale pak přišel problém s troubou. Trouba u nás doma totiž přestala fungovat.
Příbuzní, kteří bydlí ve stejném paneláku, mají plynovou troubu, ale skoro ji nepoužívají. Říkali, že když tam dají jídlo, tak hned chytí vůni toho plynu, takže jsem to nechtěla úplně riskovat. Půjčili mi proto přenosnou troubu, která byla ale strašně stará a skoro vůbec nefungovala. První várka cukroví byla z půlky spálená a z půlky nedopečená, takže to bylo fakt strašné. Nakonec jsem se domluvila s mojí první hostitelskou rodinou, že budu cukroví péct u nich, protože mají normální troubu. Ale pekla jsem až v úterý, protože jsem večer měla narozeninovou oslavu Pauliny, která slavila sedmnácté narozeniny.
Měnit host rodinu, se kterou si tak neskutečně sednete, je hrozně zvláštní pocit. Já mám se svou první host rodinou pořád úžasný vztah, beru je jako svou rodinu a vím, že se budeme vídat dál a že v mém životě zůstanou. Ale ten pocit, že s nimi už nikdy nebudu bydlet pod jednou střechou, je strašně těžký.
Večer jsme pak slavili jednu z nejhezčích kolumbijských tradic, kterou jsem tady zatím zažila. Jmenuje se to Día de las velitas (Den svíček) a lidé ten večer zapalují svíčky před domy, na ulicích nebo na balkonech. Každá svíčka může mít svůj význam – někdo ji zapálí za rodinu, někdo pro štěstí, někdo si při tom něco přeje. Je to hodně klidná, krásná a symbolická tradice a celé město je najednou plné světýlek.
No a pak přišel pátek – můj narozeninový den! Ráno jsem se probudila a viděla všechny ty zprávy, které mi napsali moji kamarádi a rodina, a nebudu lhát – trošku jsem se rozbrečela. Bylo to zvláštní, slavit narozeniny tak daleko od všech blízkých. Když jsem pak šla dolů na snídani, rozbrečela jsem se podruhé – místnost byla nádherně vyzdobená balónky a nápisy, všechno jen pro mě. Bylo to strašně krásné.
Vůbec jsem netušila, kdy přesně to bude, a tak jsem byla v šoku, když jsem přišla do školy a hned mi řekli, že mám jít do divadla, protože začínáme. A aby toho nebylo málo, představili mě jako „Nina Daniela de República Dominicana“. Takže jestli se někdo divil, proč neumím španělsky, když jsem přece z Dominikánské republiky, tak to teď už chápu.
Za ten měsíc jsem si všimla, že tanec a hudba tady opravdu spojují úplně všechny – staré, mladé, chudé i z vyšší třídy. Každý si užívá rytmus a pohyb a je jedno, jestli je to na ulici nebo ve škole. A doprava je tady fakt divoká – předjíždí se zleva i zprava a kdo nejvíc troubí, vyhrál. Ale přes všechny tyhle zvláštnosti je to vážně fascinující místo plné energie a radosti, a i po měsíci se tu pořád cítím, jako bych objevovala něco nového každý den.
