V sobotu jsem měla Rotary akci, kde jsme rozdávali jídlo lidem v nouzi. Bylo to silné a pro mě hodně emotivní – tančili jsme s nimi, snažili jsme se jim zvednout náladu, a nakonec jsme jim předali jídlo. Bylo ale těžké vidět, v jak těžkých podmínkách žijí, a v autě jsem měla slzy na krajíčku.
V pondělí jsem si šla vyzvednout svou kolumbijskou ID, na které vypadám trochu jako vajíčko, ale aspoň mám památku. Ve škole mě oslovila Anna-Sofía z Décima B a pozvala mě na oslavu svých patnáctin, což je v Kolumbii obrovská věc.
V pondělí mě čekal první den kolumbijské školy. Ráno jsem si oblékla uniformu, vzala tašku a vyrazili jsme. Na recepci jsem potkala Paulínu z Německa, a když jsme zjistily, že budeme spolu ve třídě, obě jsme si docela oddechly. Jenže já jsem musela do třídy dorazit asi o půl hodiny později než ona – ve škole po mně chtěli podepsané papíry od obou rodičů a já tam byla jen s host mamkou. Takže musel přijet i host taťka a celé se to protáhlo skoro na dvě hodiny.
V pondělí 18. srpna v 5:30 ráno jsem opustila IntroCamp v Bogotě a vyrazila na letiště El Dorado. Odtud jsem letěla do Pasta kde strávím následujících deset měsíců. Na letišti jsem čekala nekonečné tři hodiny, ale nakonec se vyplatily – moje sedačka 16F se proměnila v 2A, což byla první třída. Netuším proč, ale upgrade přišel úplně sám. Let měl trvat hodinu a půl, ale mně připadal spíš jako půlhodinka. Přistání už tak pohodové nebylo – v Pastu fouká šílený vítr a letadlo se při dosednutí houpalo. Když jsem vystoupila, cítila jsem zvláštní směs radosti, strachu a nervozity – trochu slz, trochu stesku, ale hlavně štěstí, že už jsem konečně tady. Venku krásně svítilo sluníčko a všude kolem se tyčily hory.
Introcamp byl super! bylo úžasné potkat tolik lidí z různých koutů světa. Jen to občas nebylo úplně jednoduché – bylo tam totiž spoustu lidí kteří umluvili buď německy, francouzsky a nebo nějakým svým jazykem a nechtěli si povídat anglicky. Postupně se to ale začalo zlepšovat a potkala jsem spoustu lidí, se kterými je sranda. Skvělé bylo ochutnávat různé druhy tropického ovoce nebo hrát různé seznamovací hry. Každý večer jsme pak měli lekci salsy, což mi teda moc nešlo.
Za čo som najviac vďačná, je ako sa tu ku mne ľudia správajú. Všetci so mnou chcú zdieľať svoje tradície, jedlo, kultúru. Všetci sa mi snažia pomôcť, kamarátiť sa so mnou a čo najviac mi zlepšiť môj výmenný pobyt.
