Vůbec jsem netušila, kdy přesně to bude, a tak jsem byla v šoku, když jsem přišla do školy a hned mi řekli, že mám jít do divadla, protože začínáme. A aby toho nebylo málo, představili mě jako „Nina Daniela de República Dominicana“. Takže jestli se někdo divil, proč neumím španělsky, když jsem přece z Dominikánské republiky, tak to teď už chápu.
Za ten měsíc jsem si všimla, že tanec a hudba tady opravdu spojují úplně všechny – staré, mladé, chudé i z vyšší třídy. Každý si užívá rytmus a pohyb a je jedno, jestli je to na ulici nebo ve škole. A doprava je tady fakt divoká – předjíždí se zleva i zprava a kdo nejvíc troubí, vyhrál. Ale přes všechny tyhle zvláštnosti je to vážně fascinující místo plné energie a radosti, a i po měsíci se tu pořád cítím, jako bych objevovala něco nového každý den.
V sobotu jsem měla Rotary akci, kde jsme rozdávali jídlo lidem v nouzi. Bylo to silné a pro mě hodně emotivní – tančili jsme s nimi, snažili jsme se jim zvednout náladu, a nakonec jsme jim předali jídlo. Bylo ale těžké vidět, v jak těžkých podmínkách žijí, a v autě jsem měla slzy na krajíčku.
V pondělí jsem si šla vyzvednout svou kolumbijskou ID, na které vypadám trochu jako vajíčko, ale aspoň mám památku. Ve škole mě oslovila Anna-Sofía z Décima B a pozvala mě na oslavu svých patnáctin, což je v Kolumbii obrovská věc.
V pondělí mě čekal první den kolumbijské školy. Ráno jsem si oblékla uniformu, vzala tašku a vyrazili jsme. Na recepci jsem potkala Paulínu z Německa, a když jsme zjistily, že budeme spolu ve třídě, obě jsme si docela oddechly. Jenže já jsem musela do třídy dorazit asi o půl hodiny později než ona – ve škole po mně chtěli podepsané papíry od obou rodičů a já tam byla jen s host mamkou. Takže musel přijet i host taťka a celé se to protáhlo skoro na dvě hodiny.
V pondělí 18. srpna v 5:30 ráno jsem opustila IntroCamp v Bogotě a vyrazila na letiště El Dorado. Odtud jsem letěla do Pasta kde strávím následujících deset měsíců. Na letišti jsem čekala nekonečné tři hodiny, ale nakonec se vyplatily – moje sedačka 16F se proměnila v 2A, což byla první třída. Netuším proč, ale upgrade přišel úplně sám. Let měl trvat hodinu a půl, ale mně připadal spíš jako půlhodinka. Přistání už tak pohodové nebylo – v Pastu fouká šílený vítr a letadlo se při dosednutí houpalo. Když jsem vystoupila, cítila jsem zvláštní směs radosti, strachu a nervozity – trochu slz, trochu stesku, ale hlavně štěstí, že už jsem konečně tady. Venku krásně svítilo sluníčko a všude kolem se tyčily hory.
