Můj kolumbijský narozeninový týden

Týden začal jako každý jiný, ale pátek pro mě byl výjimečný – narozeninový.

V úterý se konečně vrátili moji host rodiče z dovolené v Brazílii. Povídali jsme si o tom, jaké to tam bylo, a já si uvědomila, jak moc mi chyběli. Bylo to zvláštní – jiný druh stesku než po mých rodičích v Česku. Tady jsem si na ně prostě zvykla, mám je ráda a jejich nepřítomnost byla taková tichá prázdnota. Dokonce mi přivezli i pár suvenýrů a večer jsem šla na latinskoamerické tance, kde jsme se zase naučili něco nového.

Středa byla takový můj odpočinkový den. Po škole jsem šla s Paulínou a Marií do kavárny a bylo to fakt moc fajn – smály jsme se, povídaly si o všem možném a užily si klidné odpoledne. Večer jsem měla hodinu španělštiny a pak jsem si ještě šla zaběhat. Nakonec z toho bylo pět kilometrů, takže docela produktivní den.

Čtvrtek byl jeden z těch dnů, kdy se všechno děje najednou. Ve škole jsem se dozvěděla, že musím udělat prezentaci o sobě a o České republice. A hádejte co – do pátku. Po škole jsem měla jen hodinu, abych stihla dojít domů, najíst se, pak zase zpátky, odtrénovat, zvládnout španělštinu a večer jsme ještě vyrazili na jazzový festival. Ten byl ale naprosto úžasný – atmosféra i hudba, moc se mi to líbilo. Domů jsme se vrátili po jedenácté, takže jsem si sedla k prezentaci až někdy kolem půlnoci. A dělala ji pěkně dlouho.

No a pak přišel pátek – můj narozeninový den! Ráno jsem se probudila a viděla všechny ty zprávy, které mi napsali moji kamarádi a rodina, a nebudu lhát – trošku jsem se rozbrečela. Bylo to zvláštní, slavit narozeniny tak daleko od všech blízkých. Když jsem pak šla dolů na snídani, rozbrečela jsem se podruhé – místnost byla nádherně vyzdobená balónky a nápisy, všechno jen pro mě. Bylo to strašně krásné.

V Kolumbii jsou narozeniny obrovská věc – fakt se to tady slaví naplno. A zrovna na ten den vyšel ve škole i „Jean Day“, takže jsme nemuseli mít uniformy a půlka vyučování byla vlastně jen zábava a ochutnávky jídla. Moje spolužačky mi připravily obrovské překvapení – poslaly mě pryč ze třídy, jakože musíme něco řešit s učitelem, a když jsem se vrátila, čekal na mě dárek, balónky a kartička, která byla celá napsaná v češtině. To mě úplně dojalo.

Po škole mě čekal oběd podle mého výběru – tortilly! A odpoledne jsem volala s rodiči z Česka, což mi udělalo obrovskou radost. Pak jsme s host rodiči jeli nakoupit věci na večerní oslavu. Samozřejmě nechyběly moje oblíbené plantain chipsy, na kterých jsem už oficiálně závislá.

Po nákupech jsme šli fandit host bráchovi na basketový zápas – a vyhráli! Samozřejmě, čas jim tady nic neříká, takže jsme zpět domů na moji oslavu vůbec nestíhali. Jenže, jak už to v Pastu bývá, zrovna v den mých narozenin bylo naše auto mimo provoz – protože podle SPZ zrovna ten den nesmělo jezdit. Takže jsme sháněli taxíka, ale všechny byly plné, a nakonec jsem jela poprvé autobusem. Zážitek? Minimálně stejně adrenalinový jako ten pondělní. Tady se totiž nevystupuje, tady se spíš vyskočí – a kdo se nechytí, ten letí. Ale aspoň jsem si to mohla odškrtnout jako další kolumbijský zážitek. Večer jsme rychle chystali oslavu a nakonec dorazili výměnní studenti i velká část mojí host rodiny. Bylo to strašně krásné – dostala jsem dárky, tančili jsme kolumbijské tance a já šla spát až po jedné ráno – unavená, ale šťastná.

Sobota ale přinesla další překvapení. Po snídani jsme se zabalili a jeli do města jménem Remolino. Je to asi hodinu a půl od Pasta, ale počasí? Úplně jiný svět – přes 30 °C a nádherně slunečno. Moje host babička tam má obrovský víkendový dům s bazénem a několika stromy manga (moje nejoblíbenější ovoce!) – a prý pět druhů! Byla jsem v ráji. Zjistila jsem, že existuje i zelený pomeranč, který je dokonce sladší než ten oranžový – podle mě si musí myslet, že žiju za opicema.

Celý víkend jsme si tam užívali – koupání, jídlo, smích a spousta manga (možná až nebezpečné množství). Poletovalo tam plno papoušků, kteří milují mango stejně jako já, a všude běhaly malé ještěrky. Večer jsme sledovali nádherný západ slunce a já si jen říkala, že doufám, že tohle místo nebylo naposledy.