To nejtěžší na výměně není příjezd, zvykání si na novou kulturu, jídlo a ani snad jazyk, ale návrat. Na výměně jsem žil jiný život, jiný styl života a každý den poznával nové věci. Ke konci výměny už si člověk začíná uvědomovat, že už za měsíc, už za týden, už zítra bude zase doma, se svou rodinou, starými přáteli. Že to všechno, rodinu, přátelé, město bude muset opustit s vědomím, že i když se vrátí tak už to nikdy nebude takové. Ale není to těžké jen pro vás samotného. Rodina, přátelé vás vidí po roce a nedokážou si představit jaké to je odpoutat se od svého každodenního života a začít nový na druhém konci Světa a pak se znovu vrátit.

Výměna, kterou jsem v Chile zažil, byla něco nepředstavitelného. Jel jsem tam bez jakýchkoliv představ či očekávání a řekl bych, že to tak bylo lepší. Nic mě nemohlo zklamat, akorát příjemně překvapit. Procestoval jsem celé Chile, byl v patagonii, na velikonočním ostrově, navštívil Machu Picchu v Peru nebo byl na stadionu Boca Juniors v Buenos Aires v Argentíně.

Chile není nejbohatší nebo nejmodernější země, to určitě ne, ale to co má jsou lidé. Lidé, ve smyslu, že jsou velice přátelští a pozitivní. Do Chile se jede za zážitky, a jak říkala má host-máma „V Evropě máte kulturu a vzdělaní, ale sem, do Chile, se jezdíte učit žít“ tak to vystihuje zcela přesně.

Za ten rok jsem toho prožil tolik, že by to bylo vyprávění na hodiny, ale jedno vím jistě. Bylo to určitě nejlepší rok mého života a kdybych mohl tak bych si to dal celé od znova.