Když v 22. března v 16:40 z runwaye 17R v Calgary vzlétal Boeing 787 Dreamliner, byl jsem v něm. Naštvaný na koronu. Přes zatmavené okénko jsem sledoval, jak se mi prérijní krajina v Albertě vzdaluje z dohledu a s nimi i má víra, že bych zde přeci jenom mohl zůstat. Před týdnem, když jsem lyžoval v Lake Louise, by mne ani nenapadlo, že bych teď, o týden později, mohl být na cestě domů.
S odstupem času si uvědomuji, jak moudré od mé host rodiny bylo, když mi v neděli 15.3. řekli, že když mám šanci lyžovat, ať jdu lyžovat. Poslechl jsem je a dobře jsem udělal. Neděli jsem tedy strávil s Rotariánem z mého klubu a optometristou Tomem Wilkem a jeho kamarádem Gordonem. Lyžování jsem si moc užil, jelikož vyšlo nádherné počasí a lyžování v Rocky Mountains je samo o sobě zážitek (i protože ráno teploměr v autě na parkovišti u lanovky ukazoval -25 °C)! To jsem ještě neměl ani tušení, že to bude na dlouhou dobu poslední. Vrátíc se odpoledne domů, jsem zjistil, že se budou zavírat školy v Albertě.
Před přistáním na letišti v Amsterdamu jsem se musel do těchto vzpomínek ponořit o něco hlouběji.
V pondělí 16.3. jsem se dozvěděl nemilou zprávu, že kanadské školy pravděpodobně zůstanou zavřené do konce školního roku. Můj hostitelský Rotary distrikt nám, inboundům, poslal email, že přijali onen fakt, že se ve světě vyskytuje pandemie koronaviru, ale je čistě na nás, jestli se rozhodneme odjet domů, nebo ne. Tomu jsem velkou pozornost nevěnoval. Snažil jsem se přijít na to, co budu dělat zbytek roku. Místní ministerstvo školství v tu dobu přemýšlelo nad sofistikovaným způsobem, jak rozesílat práci, škola tedy žádnou práci nezadávala. Záhy přišel další email od distriktu, kde bylo již bylo zmíněno důrazné doporučení odjet.
V pátek mě moje host rodina se sportovním nadšením vzala na túru do Skalistých hor. Skalisté hory mi připomínaly Alpy s tím rozdílem, že v Alpách existuje daleko hustší osídlení, zatímco v Rocky Mountains existuje pouze příroda. A medvědi. Ačkoliv všude kolem mě byl sníh, já jako správný Kanaďan jsem měl na sobě pouze tričko s krátkým rukávem, avšak ruce byly schovány v rukavicích. Později toho dne u večeře jsem obdržel šokující zprávu od své counsellourky, že kanadská část mého života končí. Smutné.
Sobota byla ve znamení hledání, rušení a přesouvání letenek – adrenalinové zábavy, kterou koronavirus v letecké dopravě přinesl. Aktivity celého dne vyústily ve fakt, že zemi javorového listu jsem opustil už o den později. Rotary klub a distrikt mě v den mého odletu vybavil respirátory, rukavicemi, brýlemi, dezinfekčními gely a vším potřebným pro bezpečný návrat, za což jsem jim vděčný. Dostal jsem mnoho zpráv a provedl několik hovorů s kamarády a Rotariány, které mi udělaly radost.
Na letišti v Amsterdamu jsem měl mezi lety asi 3 hodiny volného času, které jsem vyplnil obědem. Nakonec těsně před mým boardingem jsem se v atmosféře poloprázdného letiště rozloučil s pár ostatními inboundy, se kterými jsem z Calgary společně cestoval.
Cesta z Amsterdamu do Prahy proběhla naprosto plným letadlem přirozeně jenom s Čechy. A ačkoliv mě stále můj odjezd mrzel, alespoň jsem se mohl po příletu díky skvělé posádce podívat do kokpitu.
I přesto, že jsem v Kanadě nemohl strávit celý rok a nestihl jsem všechno, co jsem stihnout chtěl, jsem během posledních sedmi měsíců načerpal mnoho zkušeností, zažil spoustu úžasných okamžiků a potkal nespočet skvělých lidí.
Díky Kanado, díky Rotary!
Tomáš Jandík RC Ostrava International → Kanada D5360
