Stálo to za to?

Asi jako každý výměnný pobyt i ten můj byl plný silných emocí, nových přátelství i zkušeností, ale také stesku, zmatenosti a únavy. I když to bylo někdy náročné, a někdy jsem dokonce přemýšlela jestli se domů nevrátit o pár měsíců dřív, teď jsem ráda že jsem vydržela a nebojím se prohlásit mou výměnu za úspěšnou. A jak jsem poznala, že má výměna byla úspěšná?

Popravdě jsem si dlouho nebyla jistá. Pořád jsem si říkala jestli jsem někde nemohla a neměla udělat víc a jestli jsem v podstatě nepromrhala tu jedinečnou příležitost prožít rok v zahraničí. Nakonec jsem ale úspěšnost pocítila docela jednoduše—loučení.

Přátelé na celý život

Přesněji loučení s ostatními Rotary výměnnými studenty. Už od začátku jsem věděla že to přijde. Dokonce jsem díky našemu rozpisu akcí věděla i přesné datum kdy to přijde, ale stejně mi připadalo, že samotné loučení tu najednou bylo hrozně brzo a bylo mnohem náročnější než kdokoliv z nás čekal.
Pro mě to byl přesněji víkend 3. – 4. května, kdy jsme se naposledy sešli jako celá parta v resortu u jezera. Víkend sice začal jako každý jiný—povídali jsme si, dělali kraviny, hráli hry a zpívali—ale stejně bylo něco jinak. Nikdo to nechtěl říct nahlas, ale všichni jsme to cítili. Podvědomě jsme si uvědomovali, že to je naposledy co se uvidíme jak s jednotlivci, tak hlavně takhle všichni pohromadě na dlouhou dobu.

A i kdybychom se znovu sešli v plném počtu, už to bude za úplně jiných podmínek a okolností, a tudíž úplně jiné. Taky nám to připomínalo, že i náš výměnný rok se blíží ke konci, a že se každý z nás už brzy vrátí zpátky do své rodiny, do své školy, do své země, vše se zaběhne do starých kolejí a přece to bude jiné.
A tak, v sobotu i když jsme se většinu času bavili a užívali si společné chvíle, někdy se stalo, že se někdo potřeboval vybrečet nebo někoho bezdůvodně obejmout uprostřed konverzace. Jinak jsme se ale všichni docela drželi a snažili se odvést myšlenky na odjezd navzájem až do poslední chvíle. V noci jsme skoro nešli spát—povídali jsme si a pak jsme měli hromadný výboj energie, takže jsme asi v pěti lidech jeli v jednu ráno jako poslední zákazníci pro pizzu.

Vše jednou končí

Neděle byla ještě o něco těžší, odjezd byl mnohem blíž. I přesto se nám ale dařilo být pozitivní a myslet na všechno kromě onoho loučení, dokud opravdu nepřišlo. Nejdřív jsme nikdo nebrečel a snažili jsme si společně připomínat, že na sebe máme kontaktní údaje a že se určitě někdy navštívíme. Pak se ale jedna moje kamarádka rozbrečela a spustila tak nával pláče ze všech stran. Bylo to loučení bolestivé, ale krásné zároveň. Bylo hezké vědět že je to tak těžké protože jsem tam navázala opravdová přátelství a tudíž byla má výměna úspěšná, ale zároveň mi to lámalo srdce.

Tak jsme tam spolu všichni brečeli a objímali se alespoň půl hodiny. Bylo to jedno z nejdelších loučení v mém životě, ale i tak mi to připadalo málo. Ještě si pamatuju jak jsem mamce brečela do telefonu, že je moc hezké jak mi všichni říkají, že je to teď možná těžké, ale zpětně na to budeš s láskou vzpomínat, ale že já bych to radši už měla za sebou a s láskou na to vzpomínala. A teď jako paradox bych se nejradši vrátila a dala si to celé znova.

Je zvláštní jak si člověk za v podstatě tak krátkou dobu dokáže vytvořit tak pevné vztahy, které mu vydrží na celý život. Když jsem se přihlašovala na výměnu byla jsem samo sebou nadšená a slibovala jsem si od toho hodně, ale ani tak jsem nečekala, že to bude jeden z nejlepších roků mého života. Návrat je někdy opravdu těžší než odjezd.

Annastázie Horáková, RC Praha → D7870 USA