Když se řekne Mexiko, asi každý si představí stát ve střední Americe a jeho krásnou indiánskou kulturu a kouzelná místa. Nikdo už se ale nezamyslí nad způsobem života domorodců, kteří tam žijí. Především v čem je Mexiko jiné, co se týče každodenních zvyklostí.
Asi před rokem jsem se vydala na výměný pobyt do Mexika. Byla jsem plná různých představ a očekávání. Představovala jsem si přátelské Mexičany pobíhající po ulicích se sombréry na hlavě a flaškou tequily v ruce. Aneb toto jsou pohledy turisty, který vidě nějaký film nebo dokument ze střední (původní) části Mexika. Zkutečnost je ale jiná.
Já jsem měla tu možnost dostat se do města, kam by jen tak žádný turista nezabloudil. Vlastně se není ani čemu divit. Toto město se jmenuje Victoria a je hlavním městem státu Tamaulipas na severu Mexika. Hned po prvních dnech jsem se sama sebe ptala, jestli zrovna nesním při projížďce města. Při průjezdu centra města jsem měla hodně zvláštní pocit. Vlastně jsem se i trochu bála. Byla zde na prvnim pohled vidět chudoba místního obyvatelstva zapříčiněná především asi klimatickým podmínkám. Byl to pro mě trochu šok, i přesto, že jsem s tím počítala, protože na severu tohoto města, kde jsem bydlela to vypadalo úplně jinak, stály zde nákupní centra, většina soukromých škol a také několik opevněných a hlídaných oblastí, kde žijí ti bohatší.
Už ze začátku mi přišlo trochu zvláštní, že nemohu jít nikam pěšky, ve škole se zamykaly brány a nikdo ze studentů nesměl opustit školu dokud ho někdo nevyzvedl. Prostě jsem se s tím smířila a nijak zvlášť jsem to neřešila.
Asi po měsíci mi spolužáci začali seznamovat s místními zvyky a já už jsem se začala trochu více zajímat o to, proč nikam nechodí a všude se vozí jen autem. Můj nejlepší kamarád mi začal povídat o místních problémech. Vůbec mě nešetřil a hned na mě vybalil, že jsem nebyla poslána zrovna do ideálního města pro bezstarostný život. Vyprávěl mi něco z velmi blízké historie a především z aktuální situace. Ve státě Tamaulipas řádí mafie a všichni se bojí. Asi mi mohlo dojít, že všechny drogové kartely z latinské Ameriky se snaží přejít hranice do USA a usazují se před hranicemi, kde jsem mimochodem bydlela 10 měsíců.
Zase abych nějak nestrašila, já jsem nezažila žádný útok nebo přestřelku. Občas k večeru byly slyšet výstřely z jižní části města, ale asi to nebylo nic vážného. Další věc, co mě hodně fascinovala, byla policie a armáda. Každý den jsem potkávala policejní pickupy s minimálně jedním odstřelovačem na korbě, což není zrovna běžná věc k vidění v jiných oblastech.
Ikdyž se snažíme si z výměny přivézt ty nejhezčí vzpomínky, vždycky se nám mezi ně zamotá nějaká horší. Tady především záleží na tom, jak s takovými věcmi, co jeho očím nebyly úplně příjemné, člověk naloží.
Dneska si říkám, že kdybych se dostala do jiného města, což jsem si ze začátku přála, nikdy bych neměla tuhle jedinečnou možnost poznat úplně jiný možná trochu měně bezpečný svět. Jsem moc ráda za tuto zkušenost, setkat se s něčím zvláštním, co je v naší komfortní zóně nepochopitelné.
Rubášová Anna RC Klatovy → Mexiko D4130
