Už to budou dva roky od doby, kdy jsem se přihlásila na Rotary výměnu, a nedokážu ani popsat, kolik se toho změnilo. Byla jsem tehdy holkou, co chtěla poznat svět, být ve středu všeho dění, vědět věci, které nevěděla, dělat věci, které ještě nikdy nedělala a poznat lidi, kteří by jí v životě posunuli o kus vpřed. 2 roky uplynuly a teď doma ve Vancouveru sedí úplně jiná holka, která je plná nostalgie a smíšených pocitů jen 4 dny před jejím návratem z výměny zpátky do Česka.
Za celé ty dva roky jsem strávila spoustu času sama se sebou ve svých myšlenkách, polemizující o svých pocitech. Před výměnou to byla miliarda otázek. Najdu si kamarády? Co host rodiny? Jaké je v Kanadě vlastně počasí? Mám si sbalit nějaký slzný sprej na medvědy? Co má vlastně člověk dělat, když v lese místo srnek narazí na medvěda? Dokážu běžet dostatečně rychle, abych mu utekla? Pf, ne. Tak bych měla dělat, že ho jako nevidím? Otázky, otázky, otázky.
Během výměny se moje myšlenky začaly zaměřovat na moje pocity a na (ne)obyčejné detaily. Byly dny, kdy jsem si vzpomněla na babiččiny šátečky a do očí mi šly slzy, což je naprosto v pořádku, jak jsem později zjistila. Nebo když jsem uvařila pro mou host rodinu rajskou s knedlíkama, a zas už jsem natahovala, protože mi tak strašně chybělo český jídlo. Nebo když jsem šla první den městem a fotila jsem si SPZ aut jak největší maniak, protože byly neskutečně roztomilý. Anebo moje radost, když jsem v září šla ven jen v kraťasech a cítila jsem se jak největší Kanaďan, protože byla venku fakt kosa a já to prostě přetrpěla. Byly to vždycky malé věci, na kterých záleželo nejvíc.
No a teď mi zbývají čtyři dny do odletu zpátky domů. Sedím u nás v kuchyni a píšu a vzpomínám a beze srandy brečím, protože i když to byl rok strávený daleko za hranicemi mojí komfortní zóny, tak i právě proto byl nejlepším rokem mého života. A zase přemýšlím o těch pocitech, jestli je to tak správně, že se mi domů nechce. Jestli je to v pořádku, že mi budou chybět naprosté maličkosti, jako je kanadské “sorry”, small talk s paní odnaproti, mluvení anglicky i ranní lívance s javorovým sirupem. A jestli to bude fakt tak těžký, až budu doma vzpomínat na ten oceánský vzduch po ránu, nekonečné množství stromů všude kolem mě a všudypřítomný výhled na hory. Spoustu myšlenek a strachů, očekávání a napětí, stejně jako tomu bylo před mým odletem.
Nezbývá mi než věřit, že to všechno bude nakonec v pohodě, ostatně jako vždycky. Věřit, že se zpátky do Kanady a do Vancouveru vrátím co nejdřív. Snad brzo, a snad s celou svojí rodinou, aby taky mohli vidět medvěda a jíst skoro všechno s javorovým sirupem.
Další články od Evelíny
