Meruňková marmeláda

Za poslední měsíc se toho zase stalo tolik. Na začátku ledna jsem se přestěhovala k postaršímu manželskýmu páru, odkud jsem se teda před týdnem zase přestěhovala jinam. Ale bylo to s nima super, předali mi strašnou spoustu zkušeností a informací.

Byla jsem lyžovat ve Whistleru, a bylo to nejkrásnější lyžování, jaký jsem kdy zažila. S mýma dvouma amigas jsme jely do Victorie, hlavního města BC. Jely jsme tam trajektem a strávily jsme tam celej den. A je to nádherný město, je tam vidět ten anglickej vliv a já jsem celý den jen chodila a opakovala slovo lovely. S Francescou jsme jednu neděli vyrazily do Vancouveru a strávily jsme okolo čtyř hodin jen chozením a hledáním kavárny s dortama. A nic, jo! Nenašly jsme nic. Já mám absťák po dortech, těch evropskejch, dobrejch, plnejch cukru, jo. A tady nic takovýho nemaj. Jenom cookies, muffiny nebo banana bread. Tak to jsem byla smutná, no.

Co se ale nestalo, jak jsem už zmínila, přestěhovala jsem se! A moje host mamka je profi cukrářka, ha! EVEL WON IT ALL. Takže mám pravej, dobrej dort skoro každej den a výborný jídlo k tomu. Teď teda budu věřit v tu potřebu jídla pro vývoj mladýho člověka, protože odmítám platit členství v posilovně. No, co jinak, strávila jsem víkend ve Whistleru s ostatníma študákama, bylo to opět nejlepší. A byla jsem tam ubytovaná u jedný skvělý paní. Pocházela z Rakouska a měla penzion nazvanej Hof, nosila zástěru a vařila vývar, a já jsem si připadala jak v Alpách. K snídani mi udělala borůvkový lívance, Bůh jí žehnej, a dala mi k tomu i meruňkovou marmeládu. Meruňkovou marmeládu! Nejlepší věc na světě. Bylo to jak sladký shledání po letech. No a u jídla zůstaneme, strávila jsem totiž celý týden na čínské kuchyni. Je tady totiž obrovská čínská část populace, a tak se tady slaví Čínský nový rok. Byl to proto týden plný knedlíků, krevet, krabů, brokolice a rolek. Nestěžuju si.

Únor. Nic moc zajímavýho. Žiju a užívám, s holkama máme srandy. Nechceme domů, čas utíká až moc rychle. Víme, že to, co máme, je něco neocenitelnýho. Jsou to krásný dny. Mládí, žádný starosti nebo problémy, jen zážitky, smích, plány, očekávání. Lehkost bytí. Pomíjivá lehkost bytí. Malý radosti. Koukám na oceán a koukám na hory. Vstávám při východu slunce a pozoruju jeho západ. Piju černý čaj a přidávám si do něj smetanu. Snídám kanadské borůvky. Zapaluju svíčky z domova a nosím maminčiny svetry. Čtu Vítezslava Nezvala a prohlížím si fotky Šumavy. Už si do kafe nepřidávám cukr. Ke snídani si beru každý den knížku a snídám minimálně hodinu. Poslouchám v jeden den všechny hudební žánry, od vážné hudby po rap, a to v různých jazycích, především v italštině. Při večeři vyprávím příběhy a směju se těm, které mi vypráví ostatní. Koukám se na Most! a vysvětluju holkám, že to je skvěle absurdní, typicky, česky.

Teď sedím a píšu, protože chci a mám to ráda. A piju ten černej čaj se smetanou. Host taťka začal přehrávat španělskou vážnou hudbu a v celým domě panuje taková nádherná kulturní rozmanitost, nedělní pohoda a přítomná je i ta pomíjivá lehkost bytí. Je to moment, kterej je nádhernej, moment, kterýmu nechybí skoro nic. Jen jedna věc. Zvedám se a jdu do ledničky, beru sklenici, otevírám její víko, beru lžičku ze šuplíku a sedám si zpátky ke stolu.

Meruňková marmeláda.