Jsou to teprve 2 týdny od mého příletu do Japonska a za tu dobu se toho stalo tolik, že mám pocit, jako bych tu byla mnohem déle. Každý den zažívám něco nového, poznávám nové lidi, ochutnávám nová jídla a hlavně se pomalu učím fungovat v zemi, kde zatím skoro vůbec neumím jazyk. Takže jsem se rozhodla sepsat, co všechno se od mého příletu až doteď vlastně stalo. A že toho není málo.
První chvíle po příletu
Začnu samozřejmě úplně od začátku – mým příletem. Když jsem dorazila na letiště Haneda, čekala na mě moje první hostitelská rodina společně s dalšími lidmi z Rotary. Všichni mě přivítali opravdu nádherně. Hned jak jsem přišla, vzali mi kufry, abych je nemusela tahat, všichni se se mnou začali fotit a všichni křičeli: „Katie! Katie!“ A samozřejmě všichni mluvili japonsky. Já jsem nerozuměla absolutně ničemu. Takže jsem se jen usmívala, kývala hlavou a skoro na všechno odpovídala „kawaii“, protože to bylo asi jediné japonské slovo, na které jsem si v tu chvíli vzpomněla. Všichni navíc drželi obrovské cedule s mým jménem. A tímto začala moje japonská výprava.
Hned na začátku jsem se také vydala se svou hostitelskou rodinou do Tokia. Z mého města jsme jeli vlakem asi 45 minut a najednou jsme byli uprostřed obrovského Tokia. Navštívili jsme například Shibuya a Tokyo Skytree a také Asakusu. Taky jsme navštívili restauraci, kde nám sushi připravoval chef přímo před námi a obsluhovaly nás gejši. Během tohoto výletu jsem se poprvé setkala také s další exchange studentkou Carinou z Indonésie. Naše hostitelské mamky jsou kamarádky a zároveň jsme zjistily, že já i Carina chodíme do stejné školy, takže nás chtěly seznámit. Za těch pár týdnů se z nás staly nejlepší kamarádky. Trávíme spolu každý den ve škole, i když nejsme ve stejné třídě, a často spolu někam vyrážíme. Navíc nás naše hostitelské rodiny často někam berou společně, takže máme opravdu spoustu příležitostí něco podnikat. Je hrozně fajn mít tady někoho, kdo je ve stejné situaci jako já a přesně chápe, jaké to je být najednou v úplně jiné zemi.
Tokio, nová kamarádka a první ochutnávky Japonska
Jedna z věcí, na kterou jsem si ze začátku opravdu těžko zvykala, je jídlo. Japonská kuchyně je samozřejmě skvělá a ochutnala jsem spoustu nových věcí, ale přiznávám, že úplně všechno mi nesedlo hned. Největší problém mám doteď se snídaněmi, hlavně s miso soup. Po ránu mi nebývá úplně dobře od žaludku a dát si hned ráno polévku mi to bohužel příliš nezlepšuje. Naštěstí je moje hostitelská rodina naprosto skvělá a domluvili jsme se na různých alternativách. Kdykoliv mi něco nechutná, můžu jim to jednoduše říct a oni mi dají něco jiného. Takže i když jsem ze začátku měla trochu obavy, rozhodně to není žádný problém.
Jazyková bariéra a každodenní domlouvání
Asi největší challenge je samozřejmě jazyk. Nikdo tady prakticky neumí anglicky a já naopak ještě moc neumím japonsky. Naše konverzace tedy často vypadá tak, že mluvíme přes Google Translate. Ale začínáme se pomalu domlouvat i bez něj, což je podle mě docela velký pokrok. Mám velkou výhodu v tom, že moje první hostitelská mamka umí trochu anglicky. Většinou se tedy na všem domluvím s ní a ona potom překládá zbytku rodiny. Ve škole spolužáci anglicky prakticky vůbec nerozumí, ale naštěstí máme ve škole notebooky, takže mi všechno překládají. Díky tomu se s nimi dokážu nějak domluvit a komunikace je každý den o něco jednodušší. Jediná věc, se kterou musím doma pravidelně pomáhat, je učení angličtiny dvou nejmladších dětí. Za to jsem vlastně moc ráda. Vzhledem k tomu, že mám skoro pořád nějaký program, alespoň nemusím doma nic uklízet – jen si s nimi na hodinku sednu a učím je číst a různá slovíčka.
Yukata, Rotary a první kulturní zážitky
Od své hostitelské rodiny jsem také dostala jako dárek krásnou yukatu. Hrozně moc se mi líbí a byla jsem z ní opravdu nadšená. Jednoho dne se dokonce celá rodina oblékla do yukat a vyrazili jsme společně do města Kawagoe, kde jsme se v nich fotili. Byl to jeden z těch momentů, kdy mi opravdu došlo, že opravdu žiju svůj exchange year v Japonsku.
Jednou z prvních Rotary akcí byl opening ceremony, kde jsem měla dokonce svůj krátký speech v japonštině. Byla jsem tam také seznámena s ostatními inbound studenty. Bohužel jsme se kvůli opravdu nabitému programu nestihli moc pobavit, ale všichni působili hrozně mile. Celá akce byla samozřejmě v japonštině, takže jsem z ní úplně všechno nepobrala. Potkala jsem tam ale také Sae, která byla minulý rok exchange studentkou v České republice. Byla strašně milá a dlouho jsme si povídaly. Součástí programu byla také prezentace Rotexu. Každý člen Rotexu se musí představit v jazyce země, kde strávil svou výměnu. Sae tedy měla svůj speech v češtině a začala něco ve stylu: „Ahoj, jsem Sae…“ a pokračovala tím, že má ráda brambory a čokoládu. To mě opravdu rozesmálo a zároveň bylo hrozně hezké vidět někoho, kdo byl ještě nedávno na výměně v České republice.
Zemětřesení a obyčejné chvíle, na které se nezapomíná
Jedním z největších kulturních šoků pro mě bylo také moje první větší zemětřesení. Když jsme jeli z letiště, kde jsme se loučili s Yujinem, uprostřed noci začalo poměrně silné zemětřesení. Byli jsme zrovna v autě. Najednou se všem začaly hrozně nahlas ozývat telefony. Všichni se probudili a já jsem se strašně lekla, protože jsem vůbec netušila, co se děje a že v Japonsku existuje tak hlasité upozornění na zemětřesení. Všichni si oznámení jednoduše vypnuli a během chvíle zase spali, jako kdyby se vůbec nic nestalo. A já jsem v tu chvíli velmi rychle pochopila, že zatímco pro mě je zemětřesení obrovská věc, pro místní je to úplně běžná součást dne.
S Carinou, mým hostitelským bratrancem a sestřenicí jsme také společně pekli sušenky. A samozřejmě jsme je nemohli udělat jen tak obyčejné, takže jsme je vytvarovali do podoby Hello Kitty. Byla to hrozná sranda a myslím, že na exchange je přesně tohle jedna z věcí, které si člověk zapamatuje nejvíc – obyčejné chvíle s lidmi, které poznává úplně na druhém konci světa.
Výlet za Hello Kitty a rybaření s překvapením
Jeden z posledních dnů prázdnin jsme se s Carinou vydaly na výlet do Sanrio Purolandu. Pokud ho neznáte, je to něco jako Disneyland, akorát celý svět je věnovaný Sanrio postavičkám, takže hlavně Hello Kitty. A bylo to tam nádherné. Carinina hostitelská mamka nás tam odvezla a potom nás zase vyzvedla. Strávily jsme tam celý den, vyzkoušely různé atrakce, daly jsme si jídlo v Hello Kitty Cafeterii a samozřejmě jsme se také vyfotily s Hello Kitty.
Další den jsme s oběma našimi hostitelskými mamkami vyrazily na fishing and BBQ s jejich kamarády. Byla to obrovská sranda, protože jsem poprvé v životě rybařila. A úplně náhodou jsem chytila nejvíc ryb ze všech přítomných. Takže jsem se tam během chvíle stala docela populární. Ryby jsme potom společně grilovali a jedli jsme také různé houby a zeleninu.
První školní den: před kamerou i před celou školou
A potom přišel první školní den. Upřímně? Zatím asi nejšílenější den, který jsem v Japonsku zažila. Ráno jsem si poprvé oblékla školní uniformu a vlakem a potom autobusem vyrazila do školy. Tam mě přivítal ředitel, zástupce ředitele a můj třídní učitel. Všichni byli strašně milí a od začátku mi dávali najevo, že mě chtějí co nejvíc podpořit. Potom jsem šla do třídy, kde se mi postupně představili všichni spolužáci. Každý se mi představil osobně a já si samozřejmě pamatuju asi tak tři jména. Potom mě čekalo něco, co jsem opravdu nečekala. Šla jsem do školní místnosti, odkud se vysílalo do všech školních televizí, a já se tam musela v japonštině představit před kamerou a mikrofonem. Takže ano, můj první den ve škole v Japonsku a hned jsem mluvila do školního vysílání (v japonštině samozřejmě). Když jsem se potom vrátila do třídy, všichni mi začali tleskat. A tím to rozhodně neskončilo. Na chodbách mě pořád všichni zdraví a mávají na mě, i když už tam chodím přes týden. Všichni se se mnou chtějí fotit, dávají mi dárky a snaží se se mnou komunikovat přes notebook a Google Translate. Takže jsem se ve škole během pár dní nějakým záhadným způsobem stala celebritou.
Kaligrafie, kroužky a školní festival
Během exam day jsme my dvě výměnné studentky měly speciální program s jedním z učitelů, kde jsme se učily o japonské kultuře. Jednou z aktivit byla japonská kaligrafie. Vytvořila jsem dvě práce – jedna znamenala „health and beauty“ a druhá byla „matcha“. Moje kaligrafie bohužel nejspíš nebyla úplně taková, jakou učitel očekával, protože se jí zástupce školy smál minimálně půl hodiny. Takže si nejsem úplně jistá, jestli jsem vytvořila krásné umělecké dílo, nebo školní meme, ale rozhodně jsem pobavila vedení školy.
Ve škole máme také takzvané after-school clubs, což jsou v podstatě japonské školní kroužky. A je jich opravdu obrovské množství. Je tam například klub čajového obřadu, vaření, různé sportovní kluby nebo dokonce klub zaměřený na průzkum veřejné dopravy. Takže si tu opravdu každý najde něco, co ho baví. Já jsem od Rotary klubu tak trochu „donucena“ chodit do Interact Clubu, protože je Rotarym podporovaný. Je to takový performance club, kde dělají různé věci včetně žonglování. Jednu z těch žonglovacích věcí už jsem také zkoušela. A vůbec mi to nešlo. Takže si myslím, že tam budu mít spíš roli vysokého blonďatého šaška. Ale myslím že z toho bude můj rotary klub šťastný a to je hlavní.
Při přípravě školního festivalu jsme se spolužáky skládali paper cranes – papírové jeřáby. V Japonsku existuje známá legenda, že pokud někdo složí 1000 papírových jeřábů, splní se mu přání. Já jsem jich složila asi deset. Takže pokud to takhle půjde dál, moje přání se splní někdy kolem roku 2140. Ale i tak to byla opravdu sranda a hlavně další možnost trávit čas se spolužáky.
Každý rok se na japonských středních školách koná několik school festivals a tenhle byl můj úplně první. Celý týden jsme se spolužáky připravovali naši třídu a různé aktivity. A rozhodně to není žádná malá školní akce – je to tady opravdu velká událost. Prodává se tam jídlo, jsou různá vystoupení a každá třída má vlastní stanoviště. Mohli jste narazit třeba na escape room, tarot reading, spinning cups, maid café a spoustu dalších věcí. Já jsem si festival opravdu moc užila a hlavně jsem díky němu poznala spoustu dalších lidí.
Naše třída měla jako téma fortune telling, takže jsme návštěvníkům vykládali tarotové karty a „předpovídali“ jejich budoucnost. Ale díky tomu, jak jsem na škole poměrně populární, se tarot samozřejmě velmi rychle začal vykládat hlavně mně. Doteď jsem už dostala asi deset různých výkladů na úplně všechna možná témata. Takže po několika týdnech v Japonsku už přesně vím, co mě tento rok čeká.
Spolužáci, večeře a každodenní déšť
Po festivalu šly všechny holky z mojí třídy na společnou večeři a samozřejmě mě také pozvaly. Šly jsme asi deset minut od školy a samozřejmě jsme šly v úplně extrémním dešti. Restaurace fungovala na principu all you can eat and drink. Jednoduše jste si objednali, co jste chtěli, a potom jste si všechno sami grilovali přímo před sebou na stole. Byla to skvělá večeře a jsem hrozně ráda, že mě spolužačky pozvaly. I přes jazykovou bariéru jsme si to opravdu užily.
Jedna věc, která mě tady doprovází skoro každý den, je déšť. Pořád prší a navíc má přijít tajfun, takže deštník se stal mojí prakticky povinnou součástí outfitu.
Rotary meeting a welcome party
Můj Rotary klub má meetingy u jednoho z Rotarianů – vlastně přímo v japonském chrámu. A nejlepší na tom je, že tento chrám je hned vedle mojí školy, takže jsem na svůj první meeting mohla přijít rovnou ze školy. Dostala jsem tam oběd, povídala si s ostatními Rotarians, představila jsem se a také jsem předala dárky z České republiky. V mém klubu jsem jediná exchange studentka, takže si mě všichni opravdu hodně váží a moc hezky se o mě starají. Na tomto meetingu jsem také dostala kapesné, takže jsem měla hned další důvod být z Rotary meetingu nadšená.
Jedním z nejšílenějších zážitků byla moje Rotary welcome party. Bylo tam přibližně 100 lidí. Byl tam celý Interact Club z mojí školy společně s jejich učitelem, všechny moje hostitelské rodiny (také jsem zjistila, že jich nakonec budu mít asi 6), lidé z Rotaractu a samozřejmě také členové mého Rotary klubu. Dostala jsem obrovskou květinu a dort s mým jménem. Všichni si se mnou chtěli povídat, fotit se a seznamovat se. Pro mě, jakožto velkého introverta, to byl upřímně trochu horor. Ale všichni byli opravdu moc hodní a chápali, že nemůžu stihnout mluvit se všemi a že jsem po celém dni už dost unavená.
Yujin a výměna opačným směrem
A úplně na konec bych chtěla zmínit Yujina, mého nejstaršího hostitelského bratra. Yujin Kadoya totiž také absolvuje exchange year – jen opačným směrem. Právě odjel na svou výměnu do České republiky, konkrétně do Rotary klubu v Brně. I když jsme spolu strávili jen pár dní, opravdu mi za tu krátkou dobu přirostl k srdci. Jsem proto moc ráda, že teď může zažít něco podobného, co právě zažívám já tady v Japonsku. Přeji mu strašně moc štěstí v České republice a doufám, že si svou výměnu užije úplně stejně jako já. Z toho, co zatím vím, je v Česku moc spokojený, takže mám velkou radost.
Teprve začátek japonského dobrodružství
A tohle je tedy zatím můj život v Japonsku. A přitom je to teprve začátek. Za těch několik týdnů jsem poznala obrovské množství lidí, získala nové kamarády, zažila spoustu úplně nových věcí, ochutnala jídla, o kterých jsem předtím skoro nic nevěděla, přežila první zemětřesení, první tajfunovou sezónu, první školní festival a hlavně svůj první kontakt s japonštinou v reálném životě. A i když někdy vůbec nerozumím tomu, co mi lidé říkají, musím říct, že jsem zatím měla obrovské štěstí na lidi kolem sebe. Moje hostitelské rodiny, spolužáci, učitelé i lidé z Rotary se ke mně chovají neuvěřitelně hezky a díky nim se tady cítím opravdu jako doma.
Nakonec bych chtěla poděkovat všem, kteří tento příspěvek dočetli až do konce. Děkuji mojí české i japonské rodině, že mi umožnily vyjet na tuto výměnu a za všechnu podporu, kterou mi dávají. A obrovské díky patří také Rotary za to, že mi umožnilo tento rok v Japonsku prožít a za veškerou podporu během celé výměny.
Kdybyste měli jakýkoliv dotaz, klidně mi napište, moc ráda všem odpovím!
Další články od Kateřiny
Jak se ze mě stala japonská celebrita🌸
Katie tráví svůj výměnný rok v Japonsku, kde ji čekaly první týdny plné nových zážitků...
