Uklízečkou v taiwanské škole a jiná dobrodružství

大家好！
Kdyby mi před rokem někdo řekl, že budu psát závěrečný článek o tom, jak jsem úspěšně prošla celou roční výměnou na Taiwanu, asi bych mu nevěřila. Sbalit celý svůj život do dvou kufrů a na rok se rozloučit s maminkou nezažije úplně každý. Rozhodně jsem ale nebyla připravená na to, že z Taiwanu odjedu s velkými slzami v očích a s těžkým pocitem, že tam nechávám lásku, kterou jsem tam našla, svůj druhý domov.

Taiwan je sice rozlohou dvakrát menší než Česko, ale lidí tam žije dvakrát více. Žijí převážně ve velkých městech na západním pobřeží, jelikož východ ostrova často sužují tajfuny a zemětřesení. Já jsem měla to štěstí žít v nejstarším městě, které se na Taiwanu nachází, v bývalém hlavním městě Tainan. Toto krásné město je nejen plné historie, ale také dobrého jídla.

Celý rok jsem chodila na střední školu Tainan National Second Senior High School a měla jsem tak možnost poznat, jak doopravdy probíhá život studentů na asijské střední. Nejspíš jste už slyšeli, že v Asii jsou studenti pod mnohem větším každodenním tlakem, ale věděli jste také, že ve škole tráví v podstatě celý den? Rozvrh od 8 do 5, bez výjimky každý den. A tím to nekončí, protože všichni pak ještě jdou do takzvané “grammar school” na doučování vybraných předmětů, které vždy trvá až do 9 večer. Studenti si navíc musí každý den ve škole sami uklidit celý kampus, jelikož tam nemají žádné uklízečky. Každé odpoledne jsme se tedy rozdělili na různá stanoviště, kde jsme měli losem přidělené úkoly. Někteří vynášeli odpadkové koše, další zametali listí na prostranství před školou a ti, co měli největší smůlu, umývali záchody nebo vytírali podlahy. I přes toto striktní prostředí, ve kterém žijí, mě moji spolužáci přivítali s otevřenou náručí. Během roku se z neznámých tváří postupně stali moji velcí kamarádi a loučení s nimi tak opravdu nebylo snadné.

A jak jsem se s Taiwanci vůbec domluvila? Zezačátku spíš rukama a nohama, jelikož Taiwanci anglicky moc neumí a moje čínština byla po příletu také prakticky neexistující. Měla jsem ale opravdu veliké štěstí na naprosto úžasnou a milující host rodinu, díky jejichž aktivnímu zapojení se pro mě čínština stala mou velkou zálibou a učení tak bylo nejen zábavnější, ale také rychlejší. Překladač jsme přestali používat už po čtyřech měsících a na konci pobytu můžu s radostí říct, že se plynule domluvím.
A co si z tohoto roku v zahraničí odnáším? V první řadě samozřejmě již zmiňovaný čínský jazyk, který jsem se naučila a určitě s ním budu i nadále pokračovat. Dále nenahraditelné zkušenosti, díky kterým jsem se dozvěděla spoustu nového o taiwanské kultuře, jejich zvycích, tradicích a především jsem měla možnost vyzkoušet si jejich každodenní způsob života. Za co jsem ale nejvíce vděčná, jsou moji taiwanští rodiče a sourozenci, kteří mě bez problému přijali do své rodiny jako jejich druhou dceru, starali se o mě téměř celý rok a stali se tak mým druhým domovem, do kterého se můžu vždy vrátit.
Tímto bych chtěla moc poděkovat nejen společnosti Rotary a mé škole Gymnázium Ústí nad Orlicí, ale také mým rodičům, bez kterých by to nebylo možné.

Přečtěte si víc na blogu Elišky