Uběhly už tři měsíce od mého příjezdu do USA. Čas tu plyne zvláštně – rychle i pomalu zároveň. Začínám si uvědomovat, že tohle není krátký jazykový kurz, ze kterého se po pár týdnech vrátím domů, ale že jsem skutečně tady. Postupně mi dochází, že tahle zkušenost má mnohem větší význam a že si z ní odnesu daleko víc, než jen plynulejší angličtinu.
Během těchto tří měsíců jsem vyzkoušela tolik nových věcí, ke kterým bych se doma normálně nikdy nedostala. Vybavuji si třeba jeden z prvních rozhovorů s tanečním týmem, kdy jsem s jistotou použila slovo “badass” ve špatné situaci – což jsem zjistila hned podle jejich reakcí. A taky jsem se naučila, že při konverzaci v angličtině je snadné zaměnit slovo “ship” (loď) a “sh*t” – zvlášť když to “sh*t” omylem prohodíte při prvním setkání s host rodiči, hned na letišti.
Uvědomuji si, že nebudu mluvit perfektně ani po třech měsících, a že někdy bude angličtina přinášet zábavné i trapné momenty. Každý přeřek mě ale posouvá o kousek blíž k tomu, abych se dokázala opravdu vyjádřit a pochopit ostatní. I když jsem se na začátku cítila ztraceně, začínám chápat, že jazyk se učí především chybami, které se stávají součástí příběhu.
Za tři měsíce jsem zjistila i něco důležitého sama o sobě: že jsem ve skutečnosti velmi organizovaný a chytrý člověk, přestože o sobě často pochybuji. Včera jsem měla jeden z těch “main character” momentů, které vídáte ve filmech. Šla jsem na procházku se psem, procházela jsem lesem a na vrcholku kopce jsem viděla vlát americkou vlajku. Byl to zvláštní okamžik. Dívala jsem se na tu scenérii a uvědomila si, že všechna moje snaha a práce, kterou jsem do toho dala, mají smysl.
Ano, občas brečím, protože se mi stýská po mém starém životě. Stýská se mi po domově a po věcech, které jsem tam nechala. Ale postupně si uvědomuji, že o nic z toho nepřicházím – že naopak získávám. Ten čas, který tu trávím, je pro mě příležitostí k osobnímu růstu, k překonání vlastních limitů a k posouvání hranic toho, co si o sobě myslím.
Je jednoduché to vzdát. Letenku domů bych si koupila během deseti minut. Můžu nastoupit na letadlo a vrátit se ke známému, pohodlnému životu, ve kterém by se všechno zase vrátilo do starých kolejí. Ale pořád si říkám, že pokud bych se takhle rozhodla, bylo by to jako skočit z dvacátého patra a nechat se tím pohltit. Nebo můžu stoupat po těch “šílených schodech” dál a dál. Je to náročné, někdy bolestivé, ale každý krok mě přibližuje k tomu, kým chci být.
Tenhle čas v cizině je pro mě zkouškou a zároveň výzvou. Každý den mi připomíná, proč jsem se pro to rozhodla. Učím se věřit sobě, zasmát se vlastním chybám a hledat sílu jít dál, i když to není vždy snadné. Ať už budu na konci cesty kdekoli, vím, že to bude místo, kde budu o něco silnější a moudřejší. A to je možná to nejcennější, co si z této zkušenosti odnesu.
Další články od Agi
VÍKEND V MINNESOTĚ A KULTURNÍ ŠOK
Víkend v Minnesotě byl opravdu vydařený. V pátek kolem desáté hodiny ráno jsme vyjeli do...
První týden v La Crosse: Když jsem se stala mistryní small talku
Dalším zajímavým momentem bylo, když jsem si uvědomila, že musím mluvit anglicky nejen s lidmi...
PŘÍJEZD DO AMERIKY
Momentálně sedím v letadle a začínám psát tento článek. Je zvláštní, jak dlouho se na...
FOTBALOVÁ HRA, PŘI KTERÉ JSEM CÍTILA TEPLO DOMOVA
Náš tým se skládá z 12 holek a máme jednu trenérku a asistentku. Jsme Central...
AMERICKÝ FOTBAL Z POHLEDU ROZTLESKÁVAČKY A PROČ SE MŮJ ROTARY MEETING PŘESUNUL DO KOSTELA
Jakmile jsem dorazila domů, okamžitě jsem se musela pustit do příprav na večerní fotbalový zápas...
3 měsíce v USA
Uběhly už tři měsíce od mého příjezdu do USA. Čas tu plyne zvláštně – rychle...
