Kdyby jste mi pár let zpátky řekli, že mě dneska najdete tady, v Brazílii, ve městě São José dos Campos, asi bych vám to ani nevěřila. Doopravdy jsem se vydala na největší dobrodružství mého života. Na roční výměnný pobyt!

Kde to všechno začalo

Asi bych měla začít tam, kde to všechno začalo. Před třemi lety, kdy našla stránku programu Rotary Youth exchange. Celé hodiny jsem si pročítala blogy studentů, kteří se už někam vypravili. Když jsem skončila, byla jsem přesvědčena, že to musím zkusit taky. Přihlásila jsem se, ale moc jsem o tom nepřemýšlela a ani jsem moc nepočítala s tím, že by to vyšlo. Až když mi na podzim přišel e-mail od mého vysílajícího rotary klubu Brno, abych přišla na meeting, uvědomila jsem si, že se něco možná doopravdy začíná dít. Měsíc potom přišla i pozvánka na první Orietation meeting (OM), kde se rodiče a studenti dozvídají, jak výměna funguje. V prosinci byl i OM II., kde jsem se více seznámila s dalšími studenty, kteří stejně jako já chtěli poznat svět. Dostala jsem oficiální e-mail, že jsem přijata do programu a pomalu (vlastně spíš rychle) jsem se začínala těšit.

Corona

Tohle všechno bylo v roce 2019, ještě předtím, než se začal šířit corona virus. Potom to ale přišlo a my jsme rok a půl zůstali v karanténě. V červenci roku 2020 ještě proběhl OM III., na kterém jsme potkali i výměnné studenty, kteří přijeli z jiných zemí do Česka a Slovenska. Byl to úžasný týden (obvykle jde jen o tři dny, ale covid slovo obvykle nezná), který mě jen utvrdil v tom, že výměna je přesně to, co v životě potřebuji.

Nakonec jsme ten rok na výměnu vyrazit nemohli a nešlo to ani ten rok potom. Většina původních zájemců, kteří na výměnu chtěli jet se pro mnoho různých důvodů rozhodli nejet. Taky jsem si nebyla moc jistá, jestli chci pokračovat. Přece jen, jsem ve třeťáku, čeká mě maturita… Mám ty nejlepší kamarády na celém světě, se kterými bude moc těžké se rozloučit. Mám naplánované absolventské představení v dramatice i zpěvu a navíc mi budou všichni strašně moc chybět

TOHLE JE TO CO DOOPRAVDY CHCEŠ!

Tohle všechno mi jelo hlavou a jak se přibližovat termín do kterého bylo ještě možné z výměny odstoupit, byla jsem čím dál tím víc rozpačitá a nervózní. Měla jsem totiž tolik pádných důvodů proč nejet, ale cosi ve mně mi pořád říkalo “Přece to teď nevzdáš. Došla jsi už tak daleko, nenecháš se teď přece zastrašit. TOHLE JE TO CO DOOPRAVDY CHCEŠ!”. Jistá jsem si svým rozhodnutím nebyla, ale jak už je vám teď asi jasné, nakonec jsem si řekla, že maturita i kamarádi na mě počkají, ale na výměnu už jsem čekala dost a bylo rozhodnuto. Věřím, že to nebylo špatné rozhodnutí.

Rozhodování která je ta moje vysněná země, ve které strávím rok, taky nebylo jednoduché. Na úplném začátku jsem si byla docela jistá, že je to Austrálie. Postupem času, díky rozhovorům s bývalými výměnnými studenty, studenty z jiných zemí a také díky mé tříměsíční návštěvě Mexika jsem se rozhodla, že chci navštívit jednu ze zemí Jižní Ameriky. Nebyla jsem si jistá kterou, a tak jsem si do výběru napsala všechny a čekala jsem která to bude. A moudří už vědí! Byla to Brazílie!

Poslední přípravy

11.5. to přišlo! První emoce, kterou jsem pocítila byla radost a nadšení. To se ale po chvíli proměnilo ve zděšení, protože jsem si uvědomila, že se to doopravdy děje. Byla jsem už zvyklá na myšlenku toho, že někam pojedu, ale do této chvíle mi to nikdy nepřišlo reálné. Po pár dnech jsem si na to ale zvykla a začala jsem se opět těšit.

Potom už přišli jen poslední přípravy ve formě papírování, návštěvy ambasády a taky učení se portugalštiny. Chodila jsem na lekce a učila jsem se ve volném čase, ale teď, když jsem tady, stejně mám pocit, že to bylo málo.

Poslední den školy jsem si myslela, že mám ještě spoustu času, ale ani jsem se nestihla otočit a už bylo 21.7. a měla jsem se vydat na cestu za nejlepším rokem mého života. Všechno se to stalo tak rychle, že jsem se skoro s nikým nestihla pořádně rozloučit.

Tak jsme se jen objali a šla jsem

Hned po půlnoci jsme vyrazili autem z Brna do Prahy. Můj bratr Dan celou cestu prohlašoval jak se těší až bude mít pokoj sám pro sebe a nebudu ho pořád otravovat. Vím, že to bylo jen proto aby nemusel přiznat, že mu budu chybět.

Na letišti jsme byli ve dvě. Letadlo mi letělo až v šest, ale raději jsem chtěla mít víc času. Dala jsem si poslední kafe s rodinou, předala jsem dárek bráchovi, protože měl zrovna ten den patnáct. Potom už doopravdy nezbylo nic jiného, než se rozloučit a letět. Raději jsem to moc neprodlužovala, protože jsem věděla, že bych jinak strašně brečela a nechtěla bych odejít. Tak jsme se jen objali a šla jsem (brečela jsem i tak, ale to už tak bývá, když máte něho rádi).

Naštěstí už jsem letěla dostkrát na to, abych si věřila a všechno správně našla. Jednou jsem letěla jen s kamarádkou a její sestrou, s přestupy pět a deset hodin, takže jsem si byla docela jistá co dělat. Tentokrát jsem měla jen jeden přestup v Amsterodamu na tři a půl hodiny. Teda… to jsem si aspoň nalhávala, protože sama jsem neletěla ještě nikdy, takže jsem se vždycky několikrát ujišťovala, že jsem u správného gatu a mám všechny své věci.

Hned v Praze mi ale těsně před nástupem změnili gate a na obrazovce se všemi lety psali jen C. Nakonec jsem to ale našla, vše dobře dopadlo a doletěla jsem správně, tam kam jsem chtěla. Ani kufr se mi neztratil, což bylo to, čehož jsem se obávala snad ze všeho nejvíc, protože se to prý teď často stává. Jen jsem toho moc nenaspala, protože paní vedle mě po cestě do São Paola nedbala jazykové bariéry a celou cestu vesele povídala v portugalštině a vůbec jí nevadilo, že tomu nerozumím. Chvíli jsme se jí svými třemi větami, které portugalsky umím snažila vysvětlit, že si asi nepokecáme, ale ona se nenechala odradit, tak jsem raději jen přikyvovala a smála se. Ona vypadala, že je tak spokojená. Nejspokojenější byl z nás myslím její manžel, který na rozdíl ode mě celý let prospal.

Jsem v Brazílii…

Nakonec jsem ale úspěšně doletěla do São Paula, kde už na mě čekala moje host rodina a zástupci mého Rotary klubu. Bylo zvláštní je konečně vidět na živo, ale asi tím jak moc jsme si už předtím volali a psali, jsem měla pocit, že je znám od vždycky. Po cestě do São José dos Campos, města které je zhruba hodinu vzdálené od letiště, na kterém jsem přistála jsme se bavili, jako kdybychom byli jen staří známí, kteří se po dlouhé době znovu potkali.

I když jsem byla dost unavená, protože jsem v letadle skoro nespala, spolu se všemi, kdo mě přijeli přivítat na letiště jsme jeli do pizzerie, kde jsme večeřeli. Na rozdíl od Česka, kde si každý objedná svou vlastní pizzu, jsme měli jen tři velké uprostřed stolu a každý si mohl vzít na jakou měl chuť. To mi přijde super, protože toho tak můžete mnohem víc ochutnat. Bohužel jsem měla asi hodinu před příletem večeři v letadle, takže jsem neměla moc hlad, ale všichni vypadali tak nadšeně, že jsem jim to nechtěla kazit. Všichni mi povídali, jak mám tu nejlepší rodinu, kterou jsem mohla dostat, ale to je něco, co jsem věděla i bez nich. Všichni jsou moc hodní, přátelští a je vidět, že jsou rádi, že jsem tady, takže už teď vím, že jsem měla štěstí. Navíc mluví všichni aspoň trochu anglicky, což u Brazilců není moc obvyklé. To mi aspoň na začátku dost pomůže, i když toho stejně brzo budu muset přestat využívat, protože ve škole takové štěstí asi už mít nebudu.

…a ve svém novém domově

Po večeři už jsme jeli domů a já jsem se doopravdy těšila do postele, protože jsem víc než den v kuse nespala. U toho se mi stala první eskapáda, protože jsem nevěděla jak zapnout teplou vodu, takže jsem se osprchovala studenou. Až potom mi to moje host mamka musela vysvětlit, zatím co se divila, proč jsem se nepřišla zeptat. Já jsem se taky divila, protože to taky nevím, ale možná jsem prostě byla moc unavená. Taky mi museli říct, že tady nechávají téct vodu po celou dobu co se sprchují, protože jinak teče studená, což je něco co je pro mě nezvyk a musím na to myslet, protože mám tendence vodu vždy zastavit, když to nepotřebuju.

Moje host mamka se mi ještě pokoušela sdělit, co budeme ve zbytku týdne dělat, ale byla jsem tak unavená, že jsem to všechno zapomněla, takže jsem se každý den musela ptát, kam to vlastně teď jedeme. A že toho bylo a ještě bude… Kromě prvního dne jsem se do postele dřív než po půlnoci nedostala, ale nikdo tady nevypadá, že by to bylo něco neobvyklého, takže si začínám zvykat.

To co dělo dny potom bych vám taky moc ráda prozradila, ale moji host sourozenci jsou velcí nadšenci do posilování a chtějí, abych šla s nimi. Zatím jsem se tomu úspěšně vyhýbala, protože posilovna je něco, co já moc nemusím, ale je vidět, že se těší, že budeme chodit spolu, takže jim nedokážu říct ne, ani kdybych chtěla. Navíc na výměně máte každé příležitost říct ano, i když se vám zrovna třeba nechce, protože nikdy nevíte, co se z toho vyklube, takže půjdu. Třeba ze mě bude sportovkyně?

Další články od Sáry

 

Studium v zahraničí

Studium v zahraničí

pro středoškoláky

 

Chceš prožít nezapomenutelný školní rok 2023/24 v některé z evropských zemí nebo v zámoří? V Itálii, Německu, Francii, Norsku, Holandsku, USA, Kanadě, Brazílii, Mexiku, Argentině, Kolumbii, Japonsku, Thajsku, Koreji, Austrálii, nebo na Taiwanu? Nebo v nějaké úplně jiné zemi? Zaregistruj se do našeho seznamu předběžných zájemců! 

Pro úspěšnou registraci do našeho seznamu potvrď prosím Tvoji emailovou adresu kliknutím na odkaz v emailu, který jsme Ti poslali. Děkujeme!

Pin It on Pinterest

Share This

Sdílejte tento příspěvek se svými přáteli!