“Indie? Tak to v žádném případě.” Toto byla slova mé babičky, když jsem jí oznámila svůj výběr země. Bála se, že to není v Indii pro dívky mého věku bezpečné, byla přesvědčená, že mě čeká únos, a další podobná neštěstí. Rodiče mě naštěstí ujistili, že babička do mého výběru nemá co mluvit, a že můžu jet, kam chci (jen ne do Ruska – to byla zase jejich podmínka). Mojí první možností tak zůstávala Indie, země kontrastů, chaotická, ale i přesto jakýmsi neznámým způsobem uspořádaná změť nejrůznějších barev, lidí, zvyků, náboženství, a snad všeho, nač pomyslíte.
A do Indie jsem nakonec také odjela! Snad mne ovlivnilo to, že moji rodiče Indii navštívili před dvaceti lety, a tak jsem o této zemi mnohokrát slyšela, či jsem byla zaujata tím, jak moc je odlišná od kultury mé rodné země. Teď už se to stejně nedozvím, jen si pamatuji, že jsem se podívala na seznam zemí, a řekla si: “Hm, Indie, tam by to mohlo být zajímavé!” a dala jsem ji na první místo. Doteď si nejsem jistá, co přesně mě k tomuto rozhodnutí vedlo, snad to byla (jak to s oblibou a také naprostou vážností říká můj první host otec) moje karma.
Do svého hostitelského města, Coimbatore, jsem dorazila jedno nedělní ráno. To bylo výhodou, neboť byl víkend, a tak mě přišlo uvítat spoustu lidí. Byla jsem z toho celkem zmatená. Byly tam všechny moje host rodiny a také dva z výměnných studentů, kteří přijeli přede mnou. Trvalo mi pak nějakou tu dobu zapamatovat si, kdo je kdo. Po povinném focení jsme dojeli do restaurace na snídani, kde jsem měla první možnost seznámit se s místním jídlem. To bylo jednou z nejlepších stránek Indie, neboť bylo velice chutné. Jako vegetarián to mám doma v ČR často těžké, a tak se pro mě Indie, kde se masem stravuje jen velmi nízký počet lidí (a to většinou jen pár dnů v týdnu), stala v tomto ohledu rájem.
No, a od té se věci prostě děly. Už v ten den večer jsem šla na první Rotary akci, následující den se svojí rodinou na nákup tradičního oblečení, a najednou jsem už dva dny po příjezdu seděla ve své škole. Po celou tu dobu jsem se snažila být co nejvíce otevřená, a přijímat věci tak, jak byly (přeci jen jsem v té chvíli byla zatím jen hostem v této zemi). A ono to fungovalo! Moje první rodina byla velmi tradiční, ale i tak jsem neměla žádný problém si zvyknout na jejich způsob života. Ano, bylo to velice rozdílné od toho, na co jsem byla zvyklá, ale to jsem pokládala za samozřejmé. Místní kultura mi byla velice sympatická, necítila jsem se vůbec jako cizinec, spíše jako malé dítě, které se učí o zvyklostech své země. Snad proto jsem si vysloužila u Indů přezdívku “indická dívka”. Lidé byli nadšeni tím, že jsem byla vegetarián, každý den jsem si svazovala vlasy, a snažila se dělat vše tak, jak to pro ně bylo zvykem.
Přizpůsobení se bylo také snad jediným možným způsobem přežití. V zemi, jako je Indie, prostě nemáte šanci se i za tak dlouhou dobu jako je rok, naučit (alespoň o svém nejbližším okolí) tolik, aby jste se mohli považovat za něco jako “místního”. Budete zde svědky bezpočtu svátků, tradicí, jídel, způsobů oblékání,… (však Vy to chápete), které se neliší jen stát od státu, jak by jste možná předpokládali. Ne, jak já vždy s úsměvem říkám, tak Indové žijí už tak dlouho, že měli spoustu volného času. Nevěděli co s tím, a tak se rozhodli vymyslet tuto chaotickou soustavu, která má nějakým nevysvětlitelným způsobem i svoje pravidla. Musíte být tedy připraveni na to, že se tam vše neustále mění, a nepanikařit. I kdyby jste šli do dvou domů, které stojí hned vedle sebe, máte dostatečně velkou možnost, že jejich obyvatelé budou mluvit rozdílnou řečí, slavit jiné svátky, vařit jiné jídlo apod. Pokud se tedy v takové situaci (jako já) ocitnete, zbývá jen jediné: všemi svými silami se vynasnažit zapamatovat si alespoň ty nejzákladnější pravidla (které jsou jakž takž pro celou Indii, stejné) a nikoho neurazit. Když budete mít štěstí, tak k Vám (stejně jako moje hostitelské rodiny ke mě) budou tolerantní, a nebo Vás na Vaše chyby upozorní. To nemusí být sice moc příjemné, ale alespoň jste si jich pak vědomi.
A tak to fungovalo i pro mě. Mým štěstím bylo, že ke mně byly všechny mé rodiny a okolí velice vstřícné, a snažili se udělat mě co nejvíce “indickou”. Věřím, že se jim to nakonec celkem povedlo. I po svém návratu stále dodržuji několik tamních zvyků, nosím jejich tradiční šperky, a s radostí vždy vejdu do první indické restaurace, kterou vidím.
Celá tato výměna pro mě byla nesmírně matoucí. Za ten rok jsem lezla po Himalájích, udělala nespočet chyb, získala spostu nových přátel (kterých si nesmírně vážím), naučila se přecházet ulici v Indii, cítila jsem se hůře ale i lépe než kdy předtím, na své narozeniny se koupala v posvátné řece Ganze, a během jednoho večera sama snědla kilo zmrzliny (na to jsem celkem hrdá). Takový byl však můj rok v Indii, a jak jsem se už zmínila, tam se vše každou vteřinou a centimetrem mění, takže pokud se tam někdy vydáte, buďte připraveni na vše. Já můžu říct jen to, že jsem za ten rok nesmírně vděčná, získané zážitky, zkušenosti a přátelství se mnou zůstanou ještě pěkně dlouhou dobu.
Langrová Kateřina RC Brno City Indie D3201
