Teď bydlím na „kokosové“ farmě a je to docela zvláštní pocit, protože mi to v mnohém připomíná domov. Máme tu čtyři psy, krávy, jeleny a občas se kolem objeví i divoká prasata nebo zajíci. Kdybych na chvíli zapomněla, že jsem vlastně v Indii, působilo by to skoro úplně normálně.
Po SOUTH TRIPU jsem věděla, že to není konec. Věděla jsem, že ty lidi ještě uvidím, že to „ahoj“ nebylo naposledy. A možná právě proto byl ten začátek tak jiný. Žádná nervozita, žádné seznamování. Jen čisté těšení.
Po novém roce se toho stalo tolik, že mám pocit, jako by uplynulo několik měsíců, ne jen pár týdnů. Každý den přinesl něco nového, jiného, silného. A přesně takový je pro mě teď život tady v Indii.
Hned na začátku jsme s mojí hostitelskou rodinou, mojí ségrou a taťkou pouštěli draky. Bylo to strašně hezké a vlastně i trochu dojemné. Dokonce jsme si jednoho draka sami vyrobili a napsali na něj, že letí do Česka.
A pak přišly Vánoce, které se tady samozřejmě neslaví. Upřímně bylo to pro mě nejobtížnější období celého pobytu. Volala jsem si s rodinkou v Česku a strašně mi chybělo úplně všechno: vánoční koledy, cukroví, vánočka, vůně smrku, sníh, ale hlavně bramborový salát s rybím řízkem. Za ten bych tady zaplatila zlatem, fakt jo.
Kdyby mi někdo řekl, že jeden jediný výlet může změnit způsob, jakým vidím svět, a hlavně lidi v něm asi bych se jen smála. Ale pak přišel výlet po Jižní Indii. Dvacet tři studentů z různých koutů světa, jeden trochu šílený scénář, hory, oceány, noční vlaky, ranní přelety a spousta neplánovaných momentů, které byly nakonec to nejlepší. A přesně o tom tenhle blog je.
Jedno odpoledne jsme měli možnost zúčastnit se tradičního tance, a já jsem si k tomu půjčila nádherné indické šaty. Už jen jejich oblékání byla malá slavnost záplava látek, náramků a barev, které se leskly na slunci. Když začala hudba, všechno kolem ožilo. Bubny udávaly rytmus, lidé tleskali do taktu, a najednou jsme tančili všichni společně.
