Po novém roce se toho stalo tolik, že mám pocit, jako by uplynulo několik měsíců, ne jen pár týdnů. Každý den přinesl něco nového, jiného, silného. A přesně takový je pro mě teď život tady v Indii.
Hned na začátku jsme s mojí hostitelskou rodinou, mojí ségrou a taťkou pouštěli draky. Bylo to strašně hezké a vlastně i trochu dojemné. Dokonce jsme si jednoho draka sami vyrobili a napsali na něj, že letí do Česka.
A pak přišly Vánoce, které se tady samozřejmě neslaví. Upřímně bylo to pro mě nejobtížnější období celého pobytu. Volala jsem si s rodinkou v Česku a strašně mi chybělo úplně všechno: vánoční koledy, cukroví, vánočka, vůně smrku, sníh, ale hlavně bramborový salát s rybím řízkem. Za ten bych tady zaplatila zlatem, fakt jo.
Kdyby mi někdo řekl, že jeden jediný výlet může změnit způsob, jakým vidím svět, a hlavně lidi v něm asi bych se jen smála. Ale pak přišel výlet po Jižní Indii. Dvacet tři studentů z různých koutů světa, jeden trochu šílený scénář, hory, oceány, noční vlaky, ranní přelety a spousta neplánovaných momentů, které byly nakonec to nejlepší. A přesně o tom tenhle blog je.
Jedno odpoledne jsme měli možnost zúčastnit se tradičního tance, a já jsem si k tomu půjčila nádherné indické šaty. Už jen jejich oblékání byla malá slavnost záplava látek, náramků a barev, které se leskly na slunci. Když začala hudba, všechno kolem ožilo. Bubny udávaly rytmus, lidé tleskali do taktu, a najednou jsme tančili všichni společně.
Nechápu, že už to může být 7 týdnů! Připadá mi, že jsem přiletěla včera a přitom se toho stalo tolik, že bych mohla napsat knížku.
A víte, jak jsem psala v prvním blogu, že když se plní sny, vždycky se něco pokazí? Tak tohle se mi vyplnilo doslova.
