Nechápu, že už to může být sedm týdnů! Připadá mi, že jsem přiletěla včera a přitom se toho stalo tolik, že bych mohla napsat knížku. A víte, jak jsem psala v prvním blogu, že když se plní sny, vždycky se něco pokazí? Tak tohle se mi vyplnilo doslova.
Na hodině jógy ve škole jsem si natrhla něco v koleni (říkejme tomu „úpon“ či „vaz“, přesně netuším – asi spíš to první) a poprvé jsem se podívala do indické nemocnice. Byla to trochu výzva, ale musím poděkovat své rodině a hlavně doktorovi, který byl neskutečně ochotný a, i přes jazykovou bariéru, mi všechno vysvětlil. Takže zkušenost… za mě vlastně pozitivní. 👀 Samozřejmě se ale děly i krásné věci.
Byli jsme na tradičních tancích u chrámu Perur. Ten je sám o sobě nádherný, plný barev a soch (bohužel se tam nesmí fotit, takže si to musíte představit). Navštívili jsme Mango Education centrum, kde nám připravili prezentaci, pustili krátký film a večer jsme společně pozorovali rudý měsíc 🌕. Nejprve se schovával za mraky, ale nakonec se přece jen na chvíli ukázal a stálo to za to.
A pak přišel můj osobní highlight – po dlouhé době jsem si konečně dala hovězí! 🥩 Jedna z rotariánek mě vzala do restaurace Living Room a tam jsem si objednala hovězí medailonky s bramborovou kaší. Prostě malý splněný sen. Děkuji! 🙏🏻🙏🏻 Slavili jsme také narozeniny mojí kamarádky a exchange studentky Luisy. Byla to krásná oslava, hodně smíchu a dobré nálady, společně s ostatními kamarády.
S mamkou jsme zašly do kina na nový Conjuring. A jako velkou fanynku hororů mě překvapilo, že uprostřed filmu byla pauza. Vážně! Zastavili to přesně v momentě, kdy to bylo nejnapínavější. 😅
A moje první české jídlo tady? Bramboráky! A světe div se, docela se povedly. Byla jsem na sebe pyšná, protože udělat je v indických podmínkách nebylo úplně jednoduché.
Rotary meeting s ostatními studenty byl taky moc fajn. Přivítali nás mile, dostali jsme propisku a měli jsme krátce říct, proč jsme si vybrali Indii a co se nám tu líbí. Já jsem mluvila samozřejmě o svém bráchovi, protože právě on byl ten, kdo mě přivedl k tomu, abych si vybrala právě Indii. Povídala jsem o tom, jak mě inspiroval, a hned na něj pak směřovalo několik otázek. Bylo hezké vidět, že i lidé tady ocenili, jak velkou roli v mém rozhodnutí sehrál. Na závěr jsme si dali dobrou večeři, tancovali a povídali si.
A já tu sedím a říkám si: vážně už je to sedm týdnů? Letí to strašně rychle. A dobrodružství rozhodně nekončí. 💛
Karvi ❤
Další články od Magdalény
Indický začátek roku
Po novém roce se toho stalo tolik, že mám pocit, jako by uplynulo několik měsíců...
