Kdyby mi někdo řekl, že jeden jediný výlet může změnit způsob, jakým vidím svět, a hlavně lidi v něm asi bych se jen smála. Ale pak přišel výlet po Jižní Indii. Dvacet tři studentů z různých koutů světa, jeden trochu šílený scénář, hory, oceány, noční vlaky, ranní přelety a spousta neplánovaných momentů, které byly nakonec to nejlepší. A přesně o tom tenhle blog je.
Do Hyderabadu jsme přijížděli a přilétali ze všech možných směrů, ale už během prvních hodin jsme věděli, že tohle město bude speciální. Možná to bylo tím chaotickým, ale nádherným způsobem života, možná těmi ikonickými památkami… nebo možná tím, že jsme se tam poprvé všichni setkali jako jedna skupina.
Hned první den jsme se rozběhli mezi Golkonda Fort, Charminar, Chowmahalla Palace, tržiště plné barev a vůní a hlavně… mezi sebe navzájem. Tady jsem si poprvé uvědomila, jak moc je zvláštní být daleko od domova, ale přitom se cítit neskutečně bezpečně a přirozeně, díky lidem, kteří byli ještě před chvílí úplně cizí. Hyderabad byl hlučný, živý, barevný… a já ho milovala od začátku.
A pak přišlo Ooty. Jestli Hyderabad ukradl kus mého srdce, Ooty už jen dokonalo zbytek. Ty výhledy. Ta zima (která byla možná i příjemná změna po vedru v Tamil Nadu). Čajové plantáže, co se vlnily jako zelené moře. Náš hotel v horách, kde jsme večer seděli, smáli se a měli pocit, že svět kolem je neskutečně obrovský, ale zároveň tak hrozně náš. Tady jsme si užívali každý moment od výletu na Doddabetta Peak přes návštěvu čajové továrny až po totální chaos, když jsme běželi skrz mlhu a snažili se neztratit jeden druhého. Ooty prostě působilo jako místo, kde se dýchá trochu jinak… a kde kamarádství tak nějak přirozeně roste.
Kdybych měla vypíchnout jednu věc, která z téhle cesty dělá něco víc než jen cestování… jsou to lidi. Najednou jsem seděla v autobuse s Amíkem, obědvala s Němcem, smála se s Brazilkou, zpívala s Mexičanem a večer na pláži diskutovala o životě s Argentincem. Byli jsme mix kultur, jazyků, humoru, zvyků, ale fungovalo to dokonale. A hlavně všichni jsme se měli rádi opravdu upřímně. Žádný stres, žádné hraní si na něco… jen čistá radost z toho, že žijeme tenhle zážitek společně. Někdy jsme tancovali na pokoji na vánoční písničky (v listopadu? Yes. We don’t care.), někdy jsme našli kytaru a zpívali (i když většina z nás neměla ani tón). Jindy jsme blbli v oceánu, běhali před vlnami nebo si máchali nohy v teplé vodě pod hvězdami. Tyhle malé momenty byly nakonec to, co nás spojilo nejvíc. Protože kdybychom něco neudělali extra, tak to nejsme my.
Konec výletu, všichni unavení, trochu smutní, že odjíždíme… a najednou realita: “My jsme zapomněli na gate” A tak jsme běželi. Jako absolutní šílenci. S batohy, smíchem, panikou, nula elegance, ale o to víc dramatické energie. Nakonec jsme to stihli. Samozřejmě, že jo. Protože náš trip nemohl skončit jinak než totálním chaosem, který se nakonec nějak zázračně vyřešil.
Co si beru s sebou domů?
Že svět je velký, ale přátelství se v něm najde v těch nejpřekvapivějších chvílích.
Že když spojíš lidi z různých kontinentů, vznikne něco krásného.
Že vlakové jízdy, autobusová rána, noční přesuny a hotelové pokoje nejsou jen logistika…ale místo, kde sdílíš život.
A hlavně: Tenhle výlet byl něco, na co nikdy, nikdy nezapomenu. A těším se, až tyhle lidi potkám za 3 měsíce zase.
Karvi
Další články od Magdalény
Indický začátek roku
Po novém roce se toho stalo tolik, že mám pocit, jako by uplynulo několik měsíců...
