Mezinárodní přátelství bez hranic

Po SOUTH TRIPU jsem věděla, že to není konec. Věděla jsem, že ty lidi ještě uvidím, že to „ahoj“ nebylo naposledy. A možná právě proto byl ten začátek tak jiný. Žádná nervozita, žádné seznamování. Jen čisté těšení.

V pátek 6. března, letiště, kufry… ale hlavně ten klid, protože víš, kdo tam bude stát. Gateway of India nebo Taj Mahal Palace Hotel byly krásné, ale tentokrát to nebylo o místech. Bylo to o tom, že jsme zase spolu. Večer ve vlaku, další studenti, další energie… a my už ne jako skupina, ale jako parta, která přesně ví, jak spolu funguje.

Ahmedabad, Mount Abu, Udaipur… místa se střídala rychle, ale v hlavě zůstaly úplně jiné věci. Pamatuju si, jak jsme se ztratili v trzích a místo stresu se smáli, jak jsme seděli někde bokem a koukali na západ slunce, jedli ananas, aniž by někdo něco říkal, protože to ani nebylo potřeba. Všechno bylo strašně jednoduché… žádný plán, žádný tlak, jen přítomnost a lidi kolem tebe.

A přesně v těchhle dnech mi začalo docházet, že tohle není jen pokračování, ale že to jde ještě hlouběji než minule.

Jaipur byl den, kdy jsme poprvé zpomalili. Slunce pálilo víc, než jsme čekali, energie mizela a na chvíli to vypadalo, že ten den prostě nevyjde. Někteří seděli v autobuse, bylo ticho, každý byl trochu ve své hlavě… ale pak jsme dorazili do Chokhi Dhani a jako by někdo zmáčkl reset. Najednou sedíš na velbloudovi, pak ta dřevěná loďka jak z filmu, smích, který nedával smysl, ale byl upřímný… a hadi a žebříky, kde jsme byli figurky my. Běhali jsme, smáli se tak, že jsme nemohli dýchat, a v tu chvíli bylo úplně jedno, kde jsme. Byli jsme prostě šťastní.

Jaisalmer byl jeden z těch dnů, které si chceš uložit co nejpřesněji. Jeep safari, vítr ve vlasech, písek úplně všude a řidič, který očividně neřešil rychlost, a my jsme se jen smáli, protože to bylo tak absurdní, až to bylo dokonalé. A pak velbloudi. Sedíš nahoře, všechno se zpomalí, kolem tebe jen písek, slunce a ten pohyb, který tě nutí na chvíli přestat přemýšlet. Vedle tebe tvoji lidi a ty si říkáš, jak je možné, že jsi tady, v tomhle momentu, s nimi.

Večer jsme se sešli úplně přirozeně, nikdo to neplánoval, a začali jsme si kopat. Jen tak, bez pravidel, běhali jsme po písku, padali, smáli se a já si pamatuju ten moment, kdy jsem se zastavila, rozhlédla se kolem a chtěla si ten obraz uložit přesně tak, jak je.

Manali bylo úplně jiné. Pršelo, pak sněžilo, byli jsme promočení, unavení… ale večer jsme stejně skončili spolu na pokoji. Vytáhli jsme karty a najednou přestal existovat čas. Hodiny jsme hráli, smáli se, hádali se kvůli úplným blbostem, dělali si srandu jeden z druhého a nikdo nechtěl jít spát, protože jsme věděli, že tyhle momenty nejsou samozřejmost. A právě tehdy mi došlo, že to nejsou ty velké zážitky, co si člověk odnese, ale tyhle malé, klidné chvíle, kdy jen sedíš a jsi.

Rishikesh byl jeden z těch dnů, které nejdou úplně převyprávět. Sedíš v raftu na Ganze, voda kolem tebe, slyšíš ostatní, jak křičí, hulákají jako opice, smějí se, snaží se držet rovnováhu… a pak přijde ten moment, kdy slyšíš „jump“. Voda tě na chvíli pohltí, nic neslyšíš, jen ten okamžik, kdy jsi úplně mimo všechno. A pak se vynoříš, vidíš je všechny kolem sebe, jak se smějí, a ty se směješ taky. A v tu chvíli víš, že tohle je jeden z těch momentů, na které se budeš vracet v hlavě ještě hodně dlouho.

Delhi měl úplně jiný vibe než všechno předtím. Nebylo to o památkách, ale o pocitu. Když jsme všichni stáli u India Gate, bylo tam něco jiného… takové ticho, i když kolem bylo plno lidí. Možná proto, že jsme všichni věděli, že se to blíží ke konci. Že těch momentů už moc nebude a že si je začínáme víc uvědomovat.

Agra a Taj Mahal pro mě nebyly jen další zastávka. Když jsem si stoupla na ten schod, na stejném místě, kde stál můj brácha před lety, ve stejném věku, se stejným splněným snem… měla jsem husí kůži po celém těle. Nebyla to jen fotka, byl to moment, který měl pro mě mnohem hlubší význam. Něco, co jsem si nesla dlouho v sobě, a najednou to bylo skutečné. A možná právě proto byl ten konec ještě těžší.

A pak přišel ten den. Den, o kterém jsme věděli, že přijde, ale stejně jsme na něj nebyli připravení. Loučení. Podepisování vlajek, triček… objímání, které trvalo o něco déle než normálně, pohledy, které říkaly víc než slova, a smích, který měl zakrýt slzy. Všichni jsme se báli to říct nahlas, ale někde uvnitř jsme to cítili – co když se už nikdy neuvidíme? Každý z nás se vrací jinam, do jiného života, do jiné země. Máme fotky, podpisy, ale hlavně vzpomínky ❤️

Karvi ❤

Přečtěte si víc na blogu Magdalény