Odlet z Vídně nezačal úplně podle plánu, měli jsme menší zpoždění, takže se všechno trochu natáhlo. Loučení s mamkou a taťkou bylo dojemné, ale snažili jsme se to brát s nadhledem. Objali jsme se, naposled se zasmáli a taťka ještě poznamenal něco ve stylu: „Hlavně se neztrať.“ Mamka jen kývla.
Hned po příletu do Coimbatore mě čekalo přivítání, na které jen tak nezapomenu. Spousta usměvavých lidí z Rotary, transparenty, vlaječky a dokonce i náhrdelník z květin! Jako správný alergik jsem jen pronesla: „To je super, já jsem alergik” a zasmála se (a samozřejmě poděkovala). Ještě chvíli jsem si ho nechala na krku, přeci jen – tradice je tradice.
Večer jsem poprvé ochutnala dosu – obří křupavou palačinku z rýžového těsta. Podává se s různými omáčkami, ta kokosová byla boží – fakt skvělá! K tomu mango lassi (jogurtový mango nápoj) a můj žaludek si začal říkat: „Tady se mi bude líbit.”
Dnes ráno jsme se vydali zpátky na letiště, tentokrát přivítat dvě Brazilky, které taky přijely v rámci výměnného programu. Pak jsme všichni společně jeli na snídani do krásné restaurace, kde měli u vchodu nádherně zdobený – oltář skoro jako malý chrám. A právě tam mi jeden z Rotariánů řekl s naprosto vážnou tváří: „Musíš jíst. Jídlo je život.“ Už věřím, že tu přiberu 10 -15 kg.
Cesta začíná, díky že jste se mnou!
Karvi
Další články od Magdalény
Indický začátek roku
Po novém roce se toho stalo tolik, že mám pocit, jako by uplynulo několik měsíců...
