Škola tady funguje úplně jinak, než jsem byla zvyklá doma. Abych byla upřímná, moc mě to v ní nebaví (ale koho by to bavilo, že jo?). Spíš je to tak, že tam není moc co dělat. Ale to nevadí, protože mimo školu je tady tolik zážitků, že se pořád něco děje!
Jedním z největších zážitků byl určitě Independence Day. Společně s ostatními výměnnými studenty jsme se zúčastnili slavnosti Dne nezávislosti – tolik barev, lidí, vojáků, tanečníků… prostě bomba! Miluju tu energii a atmosféru.
Můj první týden v Indii byl naplněný vůněmi, barvami, zvuky a neustálým proudem nových zážitků. Sotva jsem přistála, začalo to od tradičních rituálů, přes školní návštěvy až po kokos přímo z ulice. Jedním z mých prvních a nejsilnějších momentů byla účast na Puja – tradičním hinduistickém obřadu.
Hned po příletu do Coimbatore mě čekalo přivítání, na které jen tak nezapomenu. Spousta usměvavých lidí z Rotary, transparenty, vlaječky… a dokonce i náhrdelník z květin! Jako správný alergik jsem jen pronesla: „To je super, já jsem alergik,” a zasmála se (a samozřejmě poděkovala). Ještě chvíli jsem si ho nechala na krku, přeci jen – tradice je tradice.
Jak bychom si mohli skutečně vážit něčeho, co by nikdy neskončilo? I ty nejkrásnější chvíle musí jednou pominout, abychom je dokázali docenit, Přiznám se, že jak začínám psát, začíná se mě trochu jímat smutek. Chybí mi všechno, co jsem na té druhé straně světa zanechal. Všichni ti lidé, zážitky, každodenní rutiny, oblíbená jídla… ale i kus mě samotného tam zůstal — v Indii, kde jsem prožil svůj výměnný pobyt.
„Indie? Vážně? Ty jsi se zbláznila?, A co tam jako budeš dělat?“ Jo, přesně tak reagovala většina lidí, když jsem jim to řekla. A víte co? Asi jsem se zbláznila. Ale je to ten nejlepší druh šílenství.
Proč Indie? Protože chci všechno vidět, cítit, ochutnat, zažít.
SLONI… Prostě SLONI !
Dámy a pánové that´s the point.To je ten důvod, proč jsem už teď nadšená jako nikdy. Sloni jsou pro mě definice majestátu, ty obří, majestátní bytosti, které vypadají, jako kdyby je někdo poskládal z kamene a přidal jim duši a přitom tak neskutečně roztomilí, že by z toho člověk brečel (a já asi budu).
Představte si to: já, někde na jihu Indie, stojím před živým slonem. Všechno se zpomalí, zní hudba z dokumentu National Geographic a já si říkám: „Wow. Tak tohle je sen.“ A ano, sloní selfie je SAMOZŘEJMOST. To prostě musím zvládnout.
Ne, jak já vždy s úsměvem říkám, tak Indové žijí už tak dlouho, že měli spoustu volného času. Nevěděli co s tím, a tak se rozhodli vymyslet tuto chaotickou soustavu, která má nějakým nevysvětlitelným způsobem i svoje pravidla. Musíte být tedy připraveni na to, že se tam vše neustále mění, a nepanikařit. I u dvou domů stojících vedle sebe je dostatečně velká možnost, že jejich obyvatelé budou mluvit rozdílnou řečí, slavit jiné svátky, vařit jiné jídlo apod. Pokud se tedy v takové situaci ocitnete, zbývá jen jediné: všemi svými silami se vynasnažit zapamatovat si alespoň ty nejzákladnější pravidla a nikoho neurazit…
