Nechápu, že už to může být 7 týdnů! Připadá mi, že jsem přiletěla včera a přitom se toho stalo tolik, že bych mohla napsat knížku.
A víte, jak jsem psala v prvním blogu, že když se plní sny, vždycky se něco pokazí? Tak tohle se mi vyplnilo doslova.
Škola tady funguje úplně jinak, než jsem byla zvyklá doma. Abych byla upřímná, moc mě to v ní nebaví (ale koho by to bavilo, že jo?). Spíš je to tak, že tam není moc co dělat. Ale to nevadí, protože mimo školu je tady tolik zážitků, že se pořád něco děje!
Jedním z největších zážitků byl určitě Independence Day. Společně s ostatními výměnnými studenty jsme se zúčastnili slavnosti Dne nezávislosti – tolik barev, lidí, vojáků, tanečníků… prostě bomba! Miluju tu energii a atmosféru.
Můj první týden v Indii byl naplněný vůněmi, barvami, zvuky a neustálým proudem nových zážitků. Sotva jsem přistála, začalo to od tradičních rituálů, přes školní návštěvy až po kokos přímo z ulice. Jedním z mých prvních a nejsilnějších momentů byla účast na Puja – tradičním hinduistickém obřadu.
Hned po příletu do Coimbatore mě čekalo přivítání, na které jen tak nezapomenu. Spousta usměvavých lidí z Rotary, transparenty, vlaječky… a dokonce i náhrdelník z květin! Jako správný alergik jsem jen pronesla: „To je super, já jsem alergik,” a zasmála se (a samozřejmě poděkovala). Ještě chvíli jsem si ho nechala na krku, přeci jen – tradice je tradice.
Jak bychom si mohli skutečně vážit něčeho, co by nikdy neskončilo? I ty nejkrásnější chvíle musí jednou pominout, abychom je dokázali docenit, Přiznám se, že jak začínám psát, začíná se mě trochu jímat smutek. Chybí mi všechno, co jsem na té druhé straně světa zanechal. Všichni ti lidé, zážitky, každodenní rutiny, oblíbená jídla… ale i kus mě samotného tam zůstal — v Indii, kde jsem prožil svůj výměnný pobyt.
