Právě sedím na letišti a snažím se uvědomit si, že v zemi, která se na deset měsíců stala mým domovem, mi zbývá už jen pár posledních minut. Pořád mi nedochází, že za několik hodin se vrátím k životu, který jsem před rokem považoval za samozřejmost.
Přesně před deseti měsíci jsem seděl na letišti také. Tehdy jsem odlétal do země, kde jsem nikoho neznal, neuměl jsem se domluvit a deset měsíců mi připadalo jako nekonečně dlouhá doba. Dnes už vím, že utekly mnohem rychleji, než bych si kdy dokázal představit.
Je neuvěřitelně těžké smířit se s tím, že se musím rozloučit se vším, co jsem tady za ten rok vybudoval – s lidmi, které jsem poznal, s přáteli, které jsem získal, i s místy, která jsem si zamiloval.
Taiwan je podle mě země, která je neprávem přehlížená. Přál bych každému zažít místní kulturu, ochutnat skvělé jídlo a poznat zdejší lidi. Právě oni jsou tím největším bohatstvím této země. Téměř pokaždé vám budou chtít něco nabídnout, pomoci nebo vám ukázat Taiwan v tom nejlepším světle. Kdykoliv jsem se dostal do nějakých potíží, vždy se našel někdo, kdo mi ochotně pomohl, i když nám jazyková bariéra situaci vůbec neusnadňovala.
Za těch deset měsíců jsem se naučil mnohem víc, než jen nový jazyk. Když jsem první den na autobusové zastávce potkal babičku, která na mě začala mluvit čínsky, nerozuměl jsem ani jedinému slovu. Nikdy by mě tehdy nenapadlo, že si s ní za půl roku budu schopný docela dobře popovídat.
Naučil jsem se být samostatný, řešit problémy vlastními silami a dívat se na svět z různých úhlů pohledu.
Dnes si uvědomuji, že mi budou chybět i věci, které jsem dříve neměl rád. Budou mi chybět nudné školní dny, kdy jsem skoro ničemu nerozuměl, každodenní rýže k večeři i spousta úplně obyčejných maličkostí, které se mezitím staly součástí mého života.
Jsou ale i věci, které jsou na Taiwanu jednoduše lepší. Třeba obchody 7-Eleven, které najdete doslova na každém rohu a mají otevřeno dvacet čtyři hodin denně.
Na druhou stranu se těším i domů. Vím, že až se vrátím do Česka, budu si mnoha věcí vážit mnohem víc než před odjezdem. Jednou z nich je například náš školský systém. Ten taiwanský mi totiž vůbec nevyhovoval. Studenti tráví ve škole běžně čas od osmi ráno do pěti odpoledne a mnoho z nich pak pokračuje ještě na večerním doučování. Nedokážu si představit prožít celé dětství téměř bez volného času.
Ze všeho nejvíc mi ale budou chybět lidé. Bez nich by můj výměnný rok nikdy nebyl tím, čím byl.
Děkuji svým hostitelským rodinám za to, že se o mě staraly a daly mi pocit bezpečí i opravdového domova.
Děkuji svým taiwanským spolužákům za jejich trpělivost, pomoc i překvapení, na které nikdy nezapomenu.
Děkuji všem svým přátelům z celého světa za to, že mi přinesli radost, podporu a pocit, že v tom nikdy nejsem sám. Právě s nimi jsem prožil některé z nejkrásnějších okamžiků svého života.
Věřím, že se jednou znovu setkáme. Možná za mnoho let, možná už budou naše životy úplně jiné. Jsem si ale jistý, že vzpomínky, které jsme spolu vytvořili, nám nikdo nikdy nevezme.
To největší poděkování ale patří mým rodičům. Mami a tati, děkuju, že jste mi věřili, podpořili mě a umožnili mi prožít těchto deset měsíců na Taiwanu. Budu vám za to vděčný po celý život.
I když je mi teď smutno a sám ještě nedokážu všechny své pocity pojmenovat, jedno vím jistě. Těch deset měsíců mě naučilo mnohem víc, než si dnes dokážu uvědomit.
A udělám všechno pro to, aby moje cesta tímto dnem neskončila.
Martin Krpec /RC Ostrava/ D3462Taiwan
Rok, který mě naučil milovat Ameriku
Rok v Americe mi dal mnohem víc, než jsem čekal. Od prvních týdnů plných homesickness...
