Přemýšleli jste někdy, co je to pravý kanadský zážitek? Jestli je vaše odpověď ano, pohodlně se usaďte a čtěte dál, neboť dle slov naší průvodkyně jsem jím prošla.
Náš příběh začíná v sobotu 27. srpna u Oxtongue lake, kde se naše skupinka výměnných studentů plná kanadských ideálů (a v mém případě cold brew z Tim Hortons) setkala. Bylo nás sedm děvčat a všechny jsme si téměř okamžitě padly do oka. U jezera jsme přespaly v obydlích, která se na spektru od stanu k chatce pohybovala někde vpravo uprostřed, v chladu, na nějž si stromy okolo vyslechly značnou kritiku. To byl ale teprve začátek! Po snídani a sbalení si všech nezbytností do dry bags (které několik z nás muselo z objemových důvodů přebalovat) jsme se společně s 4 Rotariány, 2 Rotexáky, jednou průvodkyní, 5 kánoemi (20 kg), cca 9 batohy (25-30 kg) a 2 barely s jídlem (30 kg) vydali směr Rock lake. Tam jsme vše nabalili do kánoí a vydali se na cestu
Přeskočím-li několik nezáživných okamžiků (nezáživných pouze pro dynamiku příběhu, výhledy, které se nám naskytly během plavby byly dechberoucí), dostaneme se v ději k přechodu mezi dvěma jezery taky zvanému portage. Naše portage byla 3 km dlouhá a na jejím konci jsme všichni došli k závěru, že 3 km by nikdy neměly být za žádných okolností podceňovány. Naše průvodkyně se nás totiž na začátku zeptala, jestli souhlasíme, že všechny věci odneseme najednou, patrně netušíc, že polovina z nás z nedostatku zkušeností nemůže nabídnout střízlivý pohled na věc a polovina optimisticky věří, že naše vybavení není tak těžké. Všichni jsme ale cestu zvládli a jedinými obětmi tak zůstala nalomená vůle pokračovat v cestě dál a naše záda.
Náš kemp jsme naštěstí nalezli zanedlouho poté. Po sestavení celého tábořiště a večeři jsme skupinově usoudili, že je čas jít spát. Pár z nás ale stále potřebovalo najít thunderbox. Náš cíl se nacházel zhruba 30 kroků od tábořiště, my ale nebyli troškaři a podvědomě jsme si řekli, že před dobytím cíle musíme kroků nachodit minimálně 500. Před naprostou ztrátou v temném lese a nuceným přespáním pod širákem (které by mi ani moc nevadilo, na tak jasné hvězdné nebe bych se dokázala dívat celou noc) nás zachránily občasné výkřiky, jestli jsme v pořádku. Takže pro všechny, kteří v budoucnu plánují kempovat na Lake Louisa v druhém tábořišti ve směru od Rock lake, pokud budete hledat thunderbox, začněte na velké mýtině, běžte rovně po pěšině směrem do lesa k velkému spadlému stromu, od něj to je už jen pár metrů doprava.
Tato výprava mě napumpovala adrenalinem, který se ukázal být klíčovým v tom, co následovalo. Já, Lara a Elise (Česko, Švýcarsko, Belgie) jsme byly už téměř u našich stanů, když na nás Josephine (Dánsko) zavolala: „There’s a mouse in our tent!“ „Huh,“ byla Lařina reakce. Ukázalo se, že někdo z nás (já) nechal ve stanu balíček rozinek, a že místní fauna má velice vytříbený čuch. Na mou obranu, abychom nenechávaly jídlo ve stanu, nám řekli až poté, co jsem ho tam nechala. V následujících několika minutách jsme všechny ukázaly, jak by správná mezinárodní spolupráce měla vypadat, když jsme se střídaly v kopání do stanu ve snaze vetřelce vystrašit. Podařilo se a poté, co jsme zakopaly zbylé rozinky a přestaly se smát, jsme šly spát.
Pondělí začalo lehkým deštěm, jako by i příroda věděla, že potřebujeme sprchu. Když se trochu vyjasnilo, přesunuly jsme se i s kánoemi do vody, kde nás naše průvodkyně naučila, jak převrácenou kánoi vrátit do původního stavu. Ukázalo se, že to není tak těžké, jak by člověk čekal, ale do budoucna asi stále preferuji kánoi nepřevracet. Ačkoliv mokré žádná z nás nebyla vyloženě čistá, naštěstí i pro tuto situaci jsme našly řešení. Staly se jím dvě lahvičky s nature-friendly šamponem a kondicionérem (Díky Laro!). Voda byla velice studená a dno pokryté tlustou vrstvou bláta, ale v moment, kdy jsme si uvědomily, že právě stojíme uprostřed nejstaršího provinčního parku v Ontariu v KANADĚ, bylo vše dokonalé.
Nicméně ta idylka netrvala věčně. Když jsme z vody vylezly, zjistilo se, že následující den dopoledne má být bouřka. To byl menší zádrhel, protože jsme se v tu dobu měli vracet a být nejvyšší bod na velké rovné ploše se během bouřky moc nedoporučuje. Vedení naší skupiny proto navrhlo, abychom v úterý vstali už v 5:30, rychle se sbalili a dostali se co nejdál ještě před bouří. Posilněni večeří a s’mores jsme šli spát. Bouřka nečekaně dorazila o pár hodin dříve, náš stan se tak čas od času rozsvítil jako vánoční ozdoby v nákupních centrech v říjnu.
V úterý jsme vstali ještě před východem slunce. Vše šlo podle plánu. Na parkoviště k autům jsme se tak dostali jen trochu mokří. S radostí v srdci jsme přivítali měkké sedačky aut. Rozloučili jsme se a jako skupina jsme se rozjeli k nejbližšímu Tim Hortons.
