Momentálně sedím v letadle a začínám psát tento článek. Je zvláštní, jak dlouho se na něco připravujete – mluvíte o tom, kam se chystáte, co je to kulturní šok, co se může stát na letišti – ale nic vás doopravdy nepřipraví na ten okamžik, kdy se to stane skutečností. Když dorazíte na letiště, uvědomíte si: “Tak já opravdu jedu,” a i když to každý prožívá jinak, mě popadla šílená panika. Začala jsem si klást otázky: Proč to vlastně dělám? Jsem normální, když odjíždím od své rodiny na rok?
Teď sedím v letadle, které mě vezme do Londýna, pak do Chicaga a nakonec do mé cílové destinace, La Crosse. Poletím skoro celý den a poprvé jedu sama. Naložila jsem si opravdu slušnou dávku. Když jsem odbavila kufr a přišel čas se rozloučit, cítila jsem obrovskou úzkost. Moje milovaná rodina stála a mávala mi. Bylo to, jako kdybychom všichni drželi za jeden provaz, který jsem najednou musela pustit. A když ho pustíte, jdete dál sami, a ta samota je najednou mnohem intenzivnější než kdy jindy.
V letadle vnímáte čas jinak. Máte najednou spoustu času na přemýšlení, což není vždy dobré, protože začnete uvažovat nad všemi možnými scénáři. Ale někdy je lepší si tohle přemýšlení zakázat a prostě se soustředit na přítomný okamžik, i když se to lehko řekne.
Všechny lety jsem zvládla úspěšně, i když v Chicagu to bylo trochu napjaté. Byla jsem vyčerpaná, protože jsem z domova vyrazila v 5 ráno a když jsem konečně dorazila do La Crosse, hodiny ukazovaly zase 5 ráno. Cítila jsem, že už jen automaticky následuji cedule a nechávám se vést davem. Ale nakonec jsem se dostala tam, kam jsem potřebovala.
Když jsem dorazila, čekalo mě něco, co mě okamžitě naplnilo novou energií. Na letišti mě přivítaly tři rodiny, které mě během pobytu budou hostit, a zástupci Rotary klubu. A to, jak mě přivítali, mě naprosto ohromilo. Všichni drželi vlajky České republiky. Bylo to jako kousek domova na cizí půdě. Vidět ty vlajky a úsměvy na tvářích lidí, kteří na mě čekali, mi připomnělo, proč jsem se na tuto cestu vydala.
Předali mi uvítací dárek, což bylo opravdu milé a zahřálo mě to u srdce. Udělali jsme si společné fotky, které zachytily tu krásnou atmosféru – plnou radosti a očekávání. I když bylo už skoro 11 večer, všichni zářili nadšením a energií.
Teď jsem v La Crosse, ve svém novém pokoji, který se na příštích pár měsíců stane mým domovem. Sedím na posteli, obklopená věcmi, které jsem si přivezla, a nemůžu se dočkat všech dobrodružství a krásných okamžiků, které mě tu čekají.
Další články od Agi
Oni fakt nekecali – je tu zima!
Minulý víkend jsem se zúčastnila setkání Rotary s dalšími sedmnácti výměnnými studenty. Tentokrát jsme se...
DLOUHÉ ZIMNÍ DNY
Tento měsíc byl klidnější, ale přesto se pár zajímavých věcí událo. Zúčastnila jsem se státní...
Loučení s první host rodinou
Omlouvám se, že mi trvalo tak dlouho napsat další článek, ale poslední měsíc byl jedním...
Thanksgiving Day a vánoční přípravy
Na můj první Thanksgiving Day mě moje hostitelská rodina připravovala dlouho dopředu. Často mi říkali...
3 měsíce v USA
Uběhly už tři měsíce od mého příjezdu do USA. Čas tu plyne zvláštně – rychle...
FOTBALOVÁ HRA, PŘI KTERÉ JSEM CÍTILA TEPLO DOMOVA
Náš tým se skládá z 12 holek a máme jednu trenérku a asistentku. Jsme Central...
AMERICKÝ FOTBAL Z POHLEDU ROZTLESKÁVAČKY A PROČ SE MŮJ ROTARY MEETING PŘESUNUL DO KOSTELA
Jakmile jsem dorazila domů, okamžitě jsem se musela pustit do příprav na večerní fotbalový zápas...
VÍKEND V MINNESOTĚ A KULTURNÍ ŠOK
Víkend v Minnesotě byl opravdu vydařený. V pátek kolem desáté hodiny ráno jsme vyjeli do...
První týden v La Crosse: Když jsem se stala mistryní small talku
Dalším zajímavým momentem bylo, když jsem si uvědomila, že musím mluvit anglicky nejen s lidmi...
