Mochi je jeden z mála fakt dobrých dezertů zde a to fakt. Dezerty tu buď nejsou a nebo vám dají třeba totálně vodovou jáhlovou kaši ze želé, což zní přesně tak špatně jak to chutná. Mochi je to jako hodně lepkavá hmota s rýže plněná nejčastěji fazolovou pastou, nebo burákovým máslem a obalená v pražené sojové mouce. No už zase básním o jídle, to jsem celá já…
Aaaaa poooootoooom kooooneeečněěěě vysněná návštěva night marketu a stálo to za to. Ochutnala jsem místní speciality jako stinky tofu (chutná to a smrdí to jako olomoucké tvarůžky), šťáva z cukrové třtiny, což společně s bubble tea teď tvoří většinu mého denního příjmu tekutin. A kuličky se sladkých brambor a to vám povím to bylo neskutečný, to se ani nedá k ničemu přirovnat, je tu úplně nová chuť a člověk co to vymyslel by měl dostat Nobelovu cenu…
Celý ten meeting byla jedna velká party. Zpívalo se karaoke a hodně a hodně se jedlo. Měla jsem tam několik velmi důležitých zkušeností. První, představila jsem se v Čínštině, což po jednom týdnu tady nebylo vůbec snadné. Druhá, jedla jsem to nejlepší veganské sushi ve svém životě <3. Třetí, potkala jsem snad tu nejstarší veganku, které bylo 97...
V Zürichu jsme ani dlouho nečekali a v letadle do Hongkongu to bylo taky fajn. Vše se ovšem změnilo po příletu do Hongkongu. Nezačalo to ani špatně, jelikož jsme potkali několik dalších Rotary studentů, jelikož řešili stejný problém jako mi a to, že jim zrušili let do Kao-siung, poradili jsme jim ať letí s námi do Taipei. Chvilku nám trvalo než jsme přemluvili tu paní u přepážky, ale nakonec vše dopadlo dobře…
Už veľmi dávno nám bolo oznámené, že všetci výmenní študenti budú prezentovať svoje krajiny potenciálnym outboundom z Taiwanu na niečom nazývanom “Country Fair”. Keďže v našom dištrikte máme až šesť Američanov a päť Francúzov, okamžite spolu začali vymýšľať tie najšialenejšie spôsoby, ako zaujať. Medzitým som u nas, prekvapivo, jediný Slovák, a toto nebolo nič moc.Našťastie tu je Gustaw – jeden chalan z Poľska, a obidvaja sme dostali rovnaký úžasný nápad. O pár dní sme už pracovali na spoločnom slovensko-poľskom stánku…
Keď sa tu každý deň snažíme začínať konverzácie, zaujímať sa o ich kultúru, byť otvorení a neprináša to žiadne výsledky, občas máme chuť zakopať sa pod zem. Takisto si však uvedomujeme, že máme samých seba navzájom, a to sa nedá dostatočne oceniť. Za 3 mesiace som tu zažil snáď viac vecí ako za celý môj doterajší život a keby som sa rozprával so svojím ja v minulosti, odkázal by som si, nech sa teším oveľa viac. Trošku klišé, ale pravda…
