Jak lehké je vrátit se

Když jsem přišel na letiště, očekával jsem, že něco bude jinak. Měl jsem pocit, že jsem se tolik změnil – a přitom se vlastně nezměnilo vůbec nic. Stejné to bylo s mou zemí, rodinou, vlastně se vším. 

Než jsem odletěl z Japonska, měl jsem pocit, jako by část mě umírala. Nechával jsem za sebou kus sebe, život, který už nikdy nebudu moct prožít úplně stejně. Život, ke kterému se už nemůžu jednoduše vrátit. Bál jsem se, že se nedokážu vrátit ani k životu, který jsem měl předtím. Že už do něj nebudu zapadat. Dokonce jsem v letadle brečel. Přál jsem si, abych nemusel odjet tak brzy – „jen“ 11 měsíců poté, co jsem přijel. 

Všechno je jiné, ale zároveň není. Pořád je to tvoje rodina, tvůj pes, tvoje obnošené boty, které jsi tu nechal. Chvíli jsem měl stejný pocit jako tehdy, když jsem přijel do Japonska. Všechno mi připadalo jako ve snu. 

Přemýšlel jsem o místech vzdálených celý kontinent, jako kdybych do nich mohl prostě zajít. Myslel jsem na své přátele – ale na ty, které jsem měl v Japonsku. Šel jsem do obchodu a vzpomínal na ten, do kterého jsme chodili s mou hostitelskou rodinou. Je zvláštní, jak si mozek stále myslí, že jsi někde jinde, i když už dobře víš, že jsi na úplně jiném místě.

Je to matoucí pocit. Snažíš se zachytit minulost, jako by stále byla někde kolem tebe a ty ses do ní mohl jednoduše vrátit. 

Rozhlížíš se kolem sebe a vidíš věci, které tak dobře znáš. Svůj pokoj. Vůni pracího prostředku, který u vás doma všichni používají. Ulici, ve které bydlíš. Ten odpadkový koš, kolem kterého jsi každý den chodil cestou do školy. A přesto pořád nemáš pocit, že sem patříš. Že právě tady máš být. 

Pak se ale stane něco kouzelného. 

Zavoláš svým přátelům, domluvíte se, že se sejdete, a jdeš na místo, kde jste se vždycky scházeli. A najednou je to, jako bys nikdy neodjel. Pořád jsi to ty a oni jsou pořád oni. Jsou to stejní lidé, které jsi znal před svým odjezdem. 

Přijdeš do své třídy a nikdo není překvapený, že tam jsi. Je to, jako by ses právě probudil ze snu. Jako bys sledoval dlouhý film, který právě skončil. 

Jenže vzpomínky, které máš, i lidé, se kterými ses v zahraničí spřátelil, stále existují. Pořád jsou sami sebou. A pokud se s nimi někdy znovu setkáš, možná navážete přesně tam, kde jste skončili.

Zvláštní je, jak univerzální tahle zkušenost je. Opravdu to funguje oběma směry. Návrat domů je samozřejmě plynulejší a rychlejší. Máš tu za sebou roky života, znáš spoustu lidí a dokážeš bez problémů komunikovat. Přesto si na některé věci musíš znovu zvyknout. 

Myslím, že zkušenost, jako je tahle, tě o životě naučí opravdu hodně. Naučí tě, že někdy musíš spoustu věcí nechat za sebou, abys mohl růst. Naučí tě, co znamená smutek a loučení, když odjíždíš, a co znamená ztráta, když se vracíš. 

Pro mě byla tahle zkušenost přesně tím, co jsem potřeboval. Dala mi toho tolik. A přesto jediná věc, která se skutečně změnila, jsem byl já. 

Nikdy nezapomenu na lidi, které jsem poznal. Na jejich jména, na jejich upřímnou lásku a podporu, kterou mi dávali a kterou jsem jim nemohl než opětovat. 

Chybí mi všichni.

Herbert Záboj /RC Beroun/, D2760 Japonsko