Mid-Autumn Festival se blíží a s ním se dennodenně na druhém patře kupí hromady dárku, které si lidi navzájem dávají. Jsou to hlavně dorty a sladké věci, takže já si nestěžuju, protože někdo je jíst musí…
Moje mamka je teď v karanténě, a tak spolu jíme dorty a pijeme kafe každá na jiném poschodí. Z karantenního vězně jsem tedy byla povýšena na karanténního věznitele, doručujícího ke dveřím jídlo.Předtím jsme každý oběd a večeři spolu objevovali jinou gurmánskou pochoutku, od hot potu po running sushi s tisíce druhy ryb a vaječným pudinkem s mořskými plody, a tak mě celkem mrzí, že spolu teď nemůžeme probírat u jídla nejrůznější blbosti a smát se nad mými výrazy, když mi něco nechutná.
Mrzí mě to, ale zároveň teď trávím hodně času s host taťkou. Taťka už vůbec neumí vařit, a tak občas trpíme, protože spolu vždy musíme pro něco dojít, i když bychom se raději natáhli na gauči a dívali se spolu na vtipné čínské seriály s velmi roztomilými efekty. Štěstí, že 7Eleven (obchod proslavený po celé jihovýchodní Asii, otevřený 24h v kuse) je od našeho domu vzdálený asi 3 minuty chůze, a tak když jsme moc líní, koupíme si sushi rolku a večeři máme vyřešenou. Když máme čas jíst někde v restauraci, musím uznat, že jídlo taťka vybírá dobré a až na onen zmiňovaný vaječný puding s mořskými plody, je zde všechno naprosto geniální. Hlavně knedlíčky v páře si zaslouží 5 hvězdiček z pěti.
K tomu všemu máme s taťkou oba zálibu v čajích, a tak mi dokonce hned první den ukázal čajový rituál. Od té doby mi pomáhá rozeznat, podle něho, hnusné čaje od těch dobrých.
Festivalové období
Všichni se teď vrací k rodinám domů, protože je teď období Zhong Čo Jie – měsíčního festivalu. Má host sestra a bratr tudíž nejsou výjimkou, a protože Měsíční festival se oslavuje hlavně tím, že všichni dělají barbeque, jí pomelo a mooncakey, má host ségra uspořádala také svou barbeque party.
Podle mého taťky to mělo být barbeque s maximálně 5 lidmi, takže překvapením pak bylo, že místo pěti lidí, se jich v domě najednou tlačilo 20. Všichni přicházeli postupně. S taťkou jsme zrovna seděli v kuchyni a zničeho nic se na schodech objevila jedna hlava, a pak druhá, a pak už jich tu bylo snad dvacet. Všichni vždy hlasitě pozdravili, až se to rozléhlao celým barákem, a pak už vířili v kuchyni, šmejdili v ledničce, krájeli noži, převraceli šuplíky… Pochybuju, že se vůbec s mým taťkou navzájem znali, a i přesto, že moje sestra ještě nebyla doma, taťka ani nemrkl, když byla kuchyň vzhůru nohama. Dokonce to vypadalo, že se tím směrem ani nepodíval. Já jen z povzdálí uznale přikyvovala. Toto se u nás doma vidí jen v Prostřenu.
Taiwanské barbeque
Taiwanské barbeque není úplně to, co by jste si pod typickým pojmem barbeque představili. Místo masa má zde spíše přednost ryba, chobotnice a škeblí polévka se zázvorem a zeleninou, která chutná jak vařená cuketa. Všichni se sejdou v garážích domů, nebo vyjdou na ulici, vytáhnou židličky a gril a baví se o různých věcech, kterým zatím bohužel nerozumím, a tak se jen sladce usmívám. Za mé sladké úsměvy pak dostanu mooncake (sladkost) a ohňostroj, který můžu odpálit.
Takto tráví celý Taiwan noci před festivalem. Když pak nastane festival vypadá to téměř stejně, navíc se k tomu ještě přidá pomelo, jehož slupku si ostatní dávají na hlavu. Neptejte se mě proč, snažím se to zjistit, ale moje komunikační schopnosti k tomu ještě nedošli. Možná se to ke konci mého pobytu konečně dozvím a dám zde dodatečně vědět o mém pokroku, v průzkumu podivných zvyklostí
Tanec za svitu plného měsíce
Poslední rozloučení s festivalem jsem prožila na Rotary párty, v tom nejhezčím hotelu, jaký jsem kdy viděla. Zároveň jsem si potvrdila, že lidi zde, jsou vážně velmi uvolnění. Jsem zvyklá na důstojné párty, plné jídla a milých řečí, místo toho jsem vešla do světélky prozářené zahrady s řvoucí hudbou, později pak rotariány:) (vzápětí vysvětlím). Jídla tu byly hromady a lidí také. Všichni nás zdravili a vítali. Největší překvapení pro mě bylo, že jsem se musela celé té párty představit v čínštině, nemluvě o tom, že jsem se tuto skutečnost dozvěděla 3 minuty před tím, než jsem šla na stage. Nebudu se zmiňovat o tom, že další klubová inboundka to věděla už dva dny dopředu. Budu upřímná podělala jsem svou čínskou řeč v mikrofonu, ale co už, teprve se učím. Po všech gratulacích a oslavách narozenin přišla na řadu after party.
Abych uvedla fakta, lidi na Taiwanu by řekli, že mi Evropané a Američané jsme poměrně hrdé národy. Když máme něco zpívat, nebo předvádět, předvedeme se jen ve chvíli, kdy něco umíme, nebo v čem si alespoň trochu věříme. Nechceme se ponižovat před ostatními a už vůbec ne se ztrapňovat. Pak přijedete na Taiwan, na důstojnou rotariánskou párty a uvidíte dospělé se naschvál vyvolávat a zpívat ať už falešně, nebo nefalešně písničky zpěváka, kterého vykopli po pódia. Uvidíte sekretářky a ředitele tančící kolem všech stolů a nakonec všechny zúčastněné tančící společně mašinku. Jako čestný host jsem i já byla postavena před velké pódium a za zvuku pomalé, nepomalé písničky mi bylo řečeno, ať tančím. Ano, předevšemi:)
Za plného měsíce jsme tedy všichni odtančili a odzpívali noc a ukončili tím jeden z nejznámějších čínských festivalů, Zhong Čo Jie.
Den na to mě pak čekal první den ve škole.
