V neděli 13.srpna ráno jsem společně se svojí rodinou odjela na letiště. Musím přiznat, že to pro mě bylo velmi těžké se se všemi na rok rozloučit. Doufám, že si tady na všechno rychle zvyknu a brzy mi už snad nebude tolik smutno.:)
Začalo to pohodově
Na letišti v Praze jsem měla spoustu času. Psala jsem si se svými kamarády, jen tak se tu procházela a koupila jsem si fakt dobrý croissant na slano. Byla jsem trochu nervózní ze všech přestupů, na které jsem měla málo času, ale zároveň jsem se těšila, jelikož jsem mimo Evropu ještě nikdy před tím neletěla. (To jsem ještě nevěděla, co mě dnes všechno čeká XD)
Let z Prahy do Mnichova proběhl úplně v pořádku. Čirou náhodou vedle mě seděl kluk z Vancouveru, který byl nedávno na rotary výměně ve Finsku, takže jsme si hodně povídali a cesta utekla opravdu rychle.
Poté co jsem v Mnichově vylezla z letadla, nastoupila jsem se do autobusu a dojela na svůj terminál. Když jsem se šla hledat svůj gate, překvapilo mě, že tu všichni okolo mě běhají. Bylo mi to trochu divné a až když jsem uslyšela last call svého letu, pochopila jsem, že bych měla běžet taky, a to rychle! XD
Přes oceán
Naštěstí jsem však letadlo stihla. Nyní přede mnou byl skoro deseti-hodinový let do Chicaga se společností Luthansa. Cestou jsem poslouchala hodně písničky (několikrát písničku America od Simon and Garfunkel, abych se na svůj rok v USA trochu naladila – v té písničce totiž zmiňují Michigan a město Saginaw, kde už na mě bude čekat moje host rodina. XD).
V letadle byla pro každého připravená deka a polštářek. Dostali jsme také hodně jídla (čokoládu, sušenky, těstoviny se salátem, malý zákusek a sendvič). Každou chvíli nám také letušky dávali na výběr z různých druhů nápojů. Let byl tedy pro mě velmi příjemný 🙂
Když už jsme se blížili k Chicagu, dostali jsme takový papír, který bylo nutné vyplnit pro imigrační pohovory. Krátce před přistáním nám bylo oznámeno, že přijedeme o dvacet pět minut později. Začala jsem tedy trochu zmatkovat, jelikož jsem na přestup měla pouhou hodinu.
Když jsme přistáli, překvapilo mě, jak je opravdu na každém rohu veliká americká vlajka. Neměla jsem ale moc času na to, abych se mohla unášet Chicagem, musela jsem běžet na pohovor s imigračním úředníkem. Bylo to celé takové zvláštní, stála u něj taková zamračená paní, která se mě trochu podezíravě vyptávala na různé otázky ohledně mého pobytu v USA. Poté jsem se rozeběhla na výdej kufrů. Zde jsem se potkala se dvěma holkama ze Slovenska a jedním Čechem, kteří společně jeli na studijní pobyt do Nebrasky. Jsem moc ráda, že jsem je tu potkala, jsem jim moc vděčná za to, že mi tu se vším pomohli a správně mě navedli na svůj gate :). Bez nich bych nejspíš doteď brečela někde v Chicagu XD.
Bez kufrů a další problémy
Půl hodiny jsme zde čekali na naše kufry, ale stále nepřijížděly.
Teď už jsem začínala být nervózní opravdu hodně, letadlo do Saginawu mi odlétalo za dvacet minut a já jsem měla pocit, že ho nemám šanci stihnout.
Za chvíli za námi přišla jedna z pracovnic na letišti a oznámila nám, že naše kufry do Chicaga nestihli přijet. Pokračovali jsme tedy k autobusu, abychom se mohli dostavit na náš terminál. Bohužel jsme museli čekat docela dlouho, jelikož se zde tlačilo hodně lidí a dozorčí nás odmítla to prvního přijíždějícího autobusu pustit.
Abychom se dále mohli dostat na gate, museli jsme znova projít kontrolou. Celé to bylo takové zmatené. Letadlo mi mělo odletět za pět minut. Ptali jsme se lidí ve frontě a naštěstí všichni byli ochotní, pustit nás před sebe. Celníci tu neustále něco pořvávali a já jsem pořádně nechápala, co po mně chtějí.
Musela jsem si svléct boty, dát ruce za hlavu a poté mi ještě ručně prohledávali batoh. V 19:42 jsem celá zpocená doběhla na svůj gate, letadlo už mělo odletět před dvěmi minutami, ale k mému velkému štěstí stále neodletělo. Když jsem u boardingu nahlásila své přímení, pán mi oznámil :“You’re not on this plane.“ S mojí letenkou tedy byly nějaké problémy. U tohoto úředníka jsem tedy nakonec strávila ještě další půl hodiny. Se slovy „take any free seat you want“ jsem se konečně vydala do letadla. Cesta trvala asi hodinku.
Konečně v cíli!
V tu chvíli jsem byla ze všeho taková unavená a rozesmutnělá, ale jakmile jsem na malinkém letišti v Saginawu uviděla svou host rodinu a další rotariány, cítila jsem se konečně lépe. Mou první host rodinou je manželský pár, Steve a Dana. Jsou moc milí. Jejich děti už jsou dospělí a mají své vlastní rodiny, takže tu se mnou další host sourozenci nebydlí. Myslím si, že to ale nevadí, oba dva jsou strašně fajn, chtějí mě vzít na spoustu zajímavých míst a se vším mi tu pomáhají :))
Trochu jsem se bála, jestli můj kufr brzy v pořádku přijde. V noci mi sice z toho všeho moc usnout nešlo, ale snad to všechno do příštího týdne, kdy mi začíná škola, dospím.:) I když můj přílet nebyl zrovna nejpříjemnější, jsem ráda že jsem tady. Ze začátku to asi bude dost těžké, ale myslím si, že si to tady moc užiju.:)
Ponaučení
– kupujte si lety s delšími přestupy XD
– kartáčky a pastu si dejte to příručního zavazadla, kdyby vám nestihl dorazit kufr XD
Další články od Anežky
Už půl roku v USA!
Po skončení podzimní sezóny a mého cross – country běhání, na které teď s oblibou vzpomínám...
Dva měsíce v USA
Na výměnných pobytech jsou první dva měsíce dobou, kdy už „dovolená“ v zahraničí končí a prvotní...
Odlet z Česka aneb první výzva…
Musela jsem si svléct boty, dát ruce za hlavu a poté mi ještě ručně prohledávali...
