Zatímco celým světem otřásá epidemie koronaviru, život v Koreji se pomalu dostává zpět do starých kolejí, poslední dobou počty nakažených nepřetržitě klesají. Proč je tomu tak? A jak jsem si já prožil karanténu? To vše najdete v tomto příspěvku.
Padnutí prvního kousku domina
V Koreji se první případy koronaviru nacházeli už 20. ledna a dlouho jen tak pomaličku klesaly, v Pusanu dokonce žádné nebyly! Pak ale přišla pohroma v podobě sekty šinčondži (신천지), která za dobu podobnou lusknutí prstu udělala z jedné nakažené paní tisícovku případů v Daegu, samozřejmě to není jen její vina, ale rozhodně na tom měla dosti veliký podíl.
Mně v tento okamžik měl zrovna začít rotary trip, konečně jsem měl mít možnost se znovu potkat se studenty z jiných distriktů, ale vše šlo okamžitě do škopku.
A jedeme…
V tento den večer se vše začalo pomalu rozjíždět, v Pusanu se objevily první případy nákazy a hned další den se v každém autobuse objevila dezinfekce na ruce a moji korejští kamarádi se mnou rušili setkání, protože jsem bydlel ve čtvrti, kde byl jeden jediný případ. Většina Korejců se samovolně zavřela doma, včetně hostitelských rodin. Já měl docela štěstí, moje host mamka chtěla, abychom stejně každý den trávili aspoň chvíli venku, a tak jsem si byl párkrát zaběhat nebo pohrát s bráchou. Část studentů se ocitla v značně horší situaci, zůstávali jen doma a často byli osamělí.
Zatímco já jsem si tak trošku znuděně živořil, v Koreji se koronavirus pořádně rozšiřoval, pár dní dokonce i o tisíc nakažených za den, šinčondži se stal dosti nenáviděný subjekt, někteří lidé to dokonce chtěli hnát k soudu, psala se petice, atd. Protože alespoň polovina všech nakažených byla kvůli nim.
Sice jsem byl zavřený, ale nenudil jsem se!
Každopádně vše se jakž takž zavřelo, vycházení bylo dáno na vlastní uvážení, což samozřejmě Korejci nijak nepřeháněli. Já jsem ještě v počátku karantény stihl změnit rodinu, a tak jsem měl spoustu nového co dělat. Kousek za panelákem, kde teď bydlím, jsou takové dvě malé hory, takže jsem si každý den mohl vyjít na procházku do hor.
Jednou jsem šel spolu se svými novými sestrami a tetou a byla to přiměřeně krátká procházka… asi 6 kilometrů a moje sestra (ves stejném věku) se skoro úplně fyzicky zhroutila, další den vůbec nechodila. No prostě fyzička Korejců není kdovíco, když se furt jen učí. A já jsem pak ve výsledku celý zbytek karantény prožil takhle, trocha studia, procházky a volání s lidmi z Česka a rodinou.
Společně k dobrým zítřkům
Všichni Korejci se chovali v době karantény obezřetně, prostě nedělali hlouposti a snažili se chránit sebe a své okolí, nosili roušky, ve všech veřejných prostorech byla k dispozici dezinfekce a na koronavirus otestovali co nejvíce lidí. Takže po zhruba měsíci a týdnu karantény se situace dosti zlepšila, až doposud máme lehce omezený pohyb a spousta lidí dobrovolnou karanténu stále ještě drží, ale nám, výměnným studentům už znovu začaly kurzy korejštiny, a abychom se nenudili, tak nám Rotary ještě přidalo lekce janggu.
Díky moc za přečtení, moc se omlouvám, že jsem dlouhou nic nenapsal, stane se. Do týdne se zkusím dokopat ještě k dalším příspěvkům, akorát jsem trošku zaneprázdněný českou školou. PS.: do týdne to snad zvládnu.
Další články od Matouše
